PORADNA (Page 13)

ZEPTALI JSTE SE

Ráda bych sdílela obtíž z praxe oboru, ze které vyplyne můj dotaz. Například slovo subjektivní (které je ale zaměnitelné za mnoho jiných pojmů užívaných jak v odborném, tak v běžném užití slova) se při obhajobách kvalifikačních prací může dostat do těchto souvislostí: student v prezentaci přibližující jeho práci pro komisi napíše jako jeden z výstupů: „Interpretace je vždy subjektivní“ (bez dalších upřesnění, tedy jako její jedinou a hlavní charakteristiku). Jeden z členů komise ho upozorní, že vždy interpretace „nějak“ subjektivní sice je, ale problém je v tom, že nejen a že se neví „jak“. A že mu tedy chybí veškeré dané úvahy nad komplikovaným jevem interpretace. Takže jeho věta je naivní, zejména s ohledem na téma práce: „Proč lidé špatně přijímají soudobé umění“ (tedy způsoby interpretace jsou hlavním tématem práce). Jiní členové komise čtou své posudky, kde slovo subjektivní ovšem také používají v běžném slova smyslu, takže vzniká napětí ve způsobu užití slova, co vlastně znamená a kdy, v jakém kontextu je už co chybou. Tak bych se ráda zeptala, jaké problémy oboru, jaké teoretické otázky doporučujete probírat mezi prvními, když student, budoucí učitel nastupuje do studia? Která odtajnění souvislostí nebo pojmů nejrychleji a nejúčiněji pomáhají například s výše uvedeným problémem koncepčního a běžného užití slov? Máte pro svůj obor nějakou ranou, ovšem ještě pro novice oboru přijatelnou fázi vstupu do problému vyjadřování se smyslově uchopitelnými jevy, které se následně musí interpretovat?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za dotaz, za nímž se opět skrývají hodně komplikované souvislosti. Zkusím odpověď rozdělit do dvou navazujících částí V první bych nejprve rád připomněl, že v běžné řeči sice využíváme toho, že žádný pojem nemůže být srozumitelný jinak než v síti významových a logických souvislostí s ostatními pojmy, ale obvykle těmto souvislostem nevěnuje soustředěnou pozornost – užíváme je jen intuitivně, bezděčně. Naneštěstí tím uniká z okruhu pozornosti závažný problém: slovo nemůže být srozumitelné mimo významové a logické vazby s jinými slovy v rámci svého jazyka, takže jakékoliv přesné vysvětlení závisí na tom, jak dobře vykladač rozumí těmto významovým a logickým vazbám uvnitř určitého pravidelného rámce. Čím je jejich síť složitější a čím přesněji jsou pojmy v této síti navzájem provázené, tím spíš můžeme mluvit o “hloubce” myšlení. Typickým příkladem je matematika. Na opačném pólu bývá ono Vámi vzpomínané “naivní” užití pojmů.
Tato úvaha souvisí i s pojmem “subjektivní”. Filozof matematiky Ladislav Kvasz (2015) navrhl ve své teorii tzv. instrumentálního realizmu jeho provázání s dalšími dvěma pojmy: “intersubjektivní” a “objektivní” prostřednictvím pojmu “realita”. Toto propojení je užitečné při snaze “odtajnit souvislosti” o nichž tu uvažujeme. Odlišíme-li tyto “tři pojmy reality”, jak je charakterizuje Kvasz, nebo “tři způsoby uchopení (vzdělávacího) obsahu”, jak bychom jim mohli říkat v didaktice, ukáže se, že uvedená trojice nikdy nemůže existovat jinak, než ve vzájemné závislosti. “Obsah v hlavě” je tedy sice subjektivní realitou, ale subjekt sám by o něm nevěděl, kdyby ho neuměl nějak vyjádřit. Toto vyjádření však musí být slyšitelné, viditelné, hmatatelné, tedy smyslově přístupné – jinak není “zvnějšku” přístupné V takovém případě se ovšem jedná o realitu, která se stává nezávislou nejenom na subjektu-autorovi daného výrazu, ale i na jakémkoliv jiném subjektu. Dejme tomu, kamenná socha jakési dávno zaniklé civilizace zapadlá kdesi v džungli, tam existuje bez ohledu na to, jestli o ní někdo ví. Je tedy objektivní realitou, byť byla kdysi součástí “subjektivního” autorského záměru.
A nyní to nejzajímavější. Prostřednictvím výrazu, resp. vyjádření, se lidé dokážou dorozumět. To ale znamená, že se musí shodnout na významu toho, co je vyjádřeno “objektivně jsoucí” realitou – např. stopami barvy na plátně nebo inkoustu na papíře. Jak je to možné, když “druhému do hlavy nikdo nevidí”? Je to možné jen proto, že všichni ti, kteří si navzájem rozumějí, vzájemně sdílejí společná pravidla pro vyjádření a interpretování obsahu, resp. jeho jednotek – významů, pojmů, konceptů. Čímž se obloukem vracíme k subjektivitě: má-li být něco vyjádřeno tak, aby tomu sám autor nějak rozuměl, musí to být do nutné míry odvozeno ze společně sdílených pravidel. Pak to ovšem nikdy nemůže být “jenom” subjektivní, ale vždy (!) je to mezi subjekty nějak (do určité míry) sdílené – intersubjektivní. Intersubjektivní realita je tedy jenom to, co je sdíleno alespoň dvěma lidmi prostřednictvím společných pravidel. Dobrou ilustrací je divadelní nebo hudební představení: v hledišti sedí mnoho diváků, kteří společně sdílejí stejné dramatické nebo hudební dílo (jinak by tam spolu nevydrželi mlčky sedět) jenom proto, že sdílejí pravidla jeho vyjadřování a interpretování. U hudby se tato intersubjektivní podstata díla skvěle potvrzuje existencí hudební notace: kulturní existence díla, tj. i jeho setrvávání v historii, je do značné míry závislé na jeho notovém zápisu.
Intersubjektivní realita je tedy nutnou podmínkou pro subjektivní vyjádření nebo interpretování, protože vyjádření nebo interpretování nelze uskutečnit jinak než nějakou výrazovou formou, jejíž podoba vždy závisí (více nebo méně) na doposud sdíleném systému pravidel. I sebevíce originální nebo geniální autor na něj navazuje – i kdyby jen proto, aby ho překonával nebo kritizoval. Proto Roland Barthes oprávněně tvrdí, že “nulový stupeň rukopisu” (tedy výlučně jen subjektivní vyjádření) nemůže existovat.
Takže bychom již v úvodu přípravy budoucích učitelů neměli opomenout rozlišení oněch Kvaszových tří pojmů reality spolu s objasňováním jejich vzájemné závislosti, o níž můžeme bez uzardění tvrdit, že je přímo osudová.