PORADNA (Page 12)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jaký je váš názor na výzkum v umění či uměním a jak se jeho metody a výsledky liší od výzkumu vědeckého. Co z toho je potřebné vědět a aplikovat v praxi oboru výtvarná výchova?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. Současný zájem o tzv. výzkum uměním (anglicky arts-based research) nebo umělecký výzkum (artistic research) vlastně sahá do hluboké minulosti. Navazuje totiž na starověkou antickou myšlenku tzv. dvojího poznávání. Na jedné straně je to poznávání prostřednictvím kritického rozumu – noéta. Na straně druhé se jedná o poznávání založené na tvůrčím uchopení intuitivního vhledu – aisthéta. Téma dvojího poznávání aisthéta – noéta se od antických dob v evropské kulturní tradici opakovaně rozvíjí v mnoha rozmanitých souvislostech a v posledních letech se oživilo právě prostřednictvím snah nahlížet na umělecké aktivity jako na výzkumnou činnost.

Hlavním argumentem pro pojetí umění coby výzkumu je myšlenka, že umění přispívá ke kumulaci poznání ve společnosti, že rozšiřuje lidskou zkušenost a podporuje rozvoj vědění. O tom se zřejmě nelze přít, protože důkazem jsou kulturní dějiny lidstva. Otázkou spíše je, jaký je vlastní předmět výzkumu, který je uskutečňovaný nikoliv v podmínkách a historických kontextech vědy, ale v umění. Nejsme totiž zvyklí tímto směrem uvažovat.

Neumím nabídnout žádnou nezpochybnitelnou odpověď, ale možná aspoň podnět k přemýšlení. Umění stěží může soutěžit se současnou vědou v přiléhavosti objektivizujícího vystižení reality, které se projevuje v praktické úspěšnosti technologií. Dějiny umění ostatně ukazují, že to nikdy nebylo jeho klíčovým cílem. Umění však vždy výtečně vystihovalo vztahy a souvztažnosti mezi člověkem a světem jeho bytí. V tvůrčím expresivním zkoumání světa lze proto rozpoznávat cosi výjimečného – speciální zájem o samotný proces, „jak se tvoří svět“ spojený se zkusmým, ale o to naléhavějším etickým apelem: je to dobré? V tomto smyslu lze umění považovat za výzkum lidských maxim. “Maxima” je podle Immanuela Kanta obecná zásada, kterou se lidé mají a mohou všeobecně řídit, ale jejíž respektování závisí na každém jednotlivci. Je to „subjektivní určení vůle“, které má být poměřováno nárokem na všeobecný souhlas, ačkoliv jeho zdůvodnění (na rozdíl od faktických a logických soudů) nelze objektivně dost průkazně podložit.
Člověk se obrací ke světu s nevysloveným nárokem na všeobecný souhlas vždy, když se projevuje jako původce-autor svých činů a soudů vystavených zodpovědnosti. Proto vymezujeme maximu v nejširším možném smyslu jako determinantu subjektivní vůle ke způsobu a působnosti autorského jednání podmiňující jeho srozumitelnost pro druhé lidi, tj. jeho význam, stejně jako jeho pojetí, styl a takt, soudy o jeho hodnotě i zodpovědnost za ně. Expresivní dílo maximy nepopisuje přímo, ale osvětluje jejich povahu zobrazováním či předváděním určitého pojetí světa a způsobu bytí; je vyjádřením toho, jak se lidská vůle k zvládání bytí promítá do světa v tvůrčím jednání, za které člověk nese autorskou zodpovědnost.

Takto artikulovaná maxima se v praxi konfrontuje s tradicemi, veřejným míněním, etickými normami nebo politickou mocí, a zároveň s osobním chtěním a touhou vycházející z věčné neúplnosti žití. Nároky ze všech těchto stran zpravidla nebývají ve vzájemném souladu ani mezi sebou, ani s osobní maximou a všechny jejich případné rozpory člověk musí při konkrétním rozhodování v praxi řešit, aniž má po ruce předem absolutně platný vzor situační podoby pro jednotlivé události. Týká se to všech lidských věcí, tj. těch záležitostí, které na historické ose mezi zrozením a smrtí jsou spojeny s mezilidskými vztahy, s kulturními, společenskými a environmentálními hodnotami, s politickým působením a mravním jednáním.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala na váš názor. V své publikaci „Umění a sociální transformace: pravda, autonomie a společenské makrostruktury“ L. Zuidervaart (2015, s. 44) navrhuje zaměnit slovo exprese za slovo artikulace. Používá je jako synonyma, tedy v jeho podání tyto termíny splývají. Co z toho oborově vyplývá?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za podnětný dotaz. Ačkoliv Zuidervaartův přístup v této i v jiných jeho publikacích je blízký mému pojetí, v tomto detailu, na který se ptáte, s ním nesouhlasím. Zuidervaart jako by zde podlehl “magii slov”, jak před ní kdysi varovali Ogden s Richardsem, místo aby pečlivěji zvažoval významové a logické souvislosti pojmů.

Slova „artikulace“ a „exprese“ pocházejí z latiny a proto jejich různojazyčné evropské ekvivalenty, včetně angličtiny nebo češtiny, mají stejný významový základ. „Artikulace“ znamená členění, rozčlenění nebo článkování. „Exprese“ je totéž co vyjádření, výraz. Z porovnání obou významů vyplývá, že slovo „artikulace“ klade důraz na vlastnosti toho, co je vyjádřeno, zatímco ve slově „exprese“ se jedná především o vztah mezi obsahem a autorským způsobem vyjádření. Jinak řečeno, v souvislosti s artikulací se jednoduše ptáme, jak je něco vyjádřeno (členitě), u exprese nás zajímá složitější problém: co je vyjádřeno jakým způsobem.

V Goodmanově výkladu je exprese vysvětlena jako zvláštní způsob symbolického zprostředkování obsahu, který se vyznačuje tím, že má být interpretován nikoliv doslovně, ale jako metafora. To je typické pro umělecké vyjadřování: např. tóny houslí nemáme vnímat a interpretovat doslovně jako běžné zvuky, ale jako hudbu zprostředkující určité téma, čáry uhlem na papíře jako kresbu apod. Z toho plyne, že každá exprese (v tomto smyslu) musí být artikulovaná, ale nikoliv každá artikulace je expresí v tom smyslu, jak zde tento termín vykládáme.

Např. i jednoduchá oznamovací věta pronesená v běžné řeči jistě je artikulovaná, ale zpravidla nemá valný smysl ji interpretovat metaforicky, tj. jako plnohodnotnou expresi. Totéž platí pro jakékoliv faktické jednání. Také ono je artikulované (tj. utvářené jako soubor záměrně realizovaných, resp. konstruovaných vlastností), ale expresí se stává teprve v odpovídajícím interpretačním kontextu, kupř. v podobě umělecké performance.

Z toho všeho vyplývá, že Zuidervaartova záměna pojmu “exprese” za pojem “artikulace” není přínosná, protože hází do jednoho pytle dva různě zobecňující pojmy a tak vede ke ztrátě informace (rozlišení) nějak podobně, jako bychom pojem “jablko” nahradili pojmem “ovoce”. Zuidervaartova obava, že pojem „exprese“ je příliš spojen s ideálem autenticity či subjektivity, postrádá smysl, jestliže on sám prosazuje novotvar „intersubjektivní imaginace“. Jestliže právem chápeme, že lidská imaginace, přestože se uskutečňuje privátně v mysli subjektu, je svou povahou intersubjektivní, protože její reálné podoby jsou vždy předurčovány kulturou, pro expresi to samozřejmě platí o to nepochybněji.