Výzkum v umění

doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
KATEGORIE VÝTVARNÁ VÝCHOVA >> Výtvarná výchova, artefiletika, arteterapie

Foto

Nar. 1953
Učitel, v teorii se věnuje didaktice a expresivní výchově
Od roku 1989 dosud působí jako akademický pracovník na katedře výtvarné výchovy. Absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Předtím osm let pracoval jako učitel základní školy v Praze a poté současně s výukou didaktiky na VŠ přes dvacet let vyučoval na základních nebo středních školách. Je autorem nebo spoluautorem individuálních a kolektivních monografií a článků v recenzovaných časopisech.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jaký je váš názor na výzkum v umění či uměním a jak se jeho metody a výsledky liší od výzkumu vědeckého. Co z toho je potřebné vědět a aplikovat v praxi oboru výtvarná výchova?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. Současný zájem o tzv. výzkum uměním (anglicky arts-based research) nebo umělecký výzkum (artistic research) vlastně sahá do hluboké minulosti. Navazuje totiž na starověkou antickou myšlenku tzv. dvojího poznávání. Na jedné straně je to poznávání prostřednictvím kritického rozumu – noéta. Na straně druhé se jedná o poznávání založené na tvůrčím uchopení intuitivního vhledu – aisthéta. Téma dvojího poznávání aisthéta – noéta se od antických dob v evropské kulturní tradici opakovaně rozvíjí v mnoha rozmanitých souvislostech a v posledních letech se oživilo právě prostřednictvím snah nahlížet na umělecké aktivity jako na výzkumnou činnost.

Hlavním argumentem pro pojetí umění coby výzkumu je myšlenka, že umění přispívá ke kumulaci poznání ve společnosti, že rozšiřuje lidskou zkušenost a podporuje rozvoj vědění. O tom se zřejmě nelze přít, protože důkazem jsou kulturní dějiny lidstva. Otázkou spíše je, jaký je vlastní předmět výzkumu, který je uskutečňovaný nikoliv v podmínkách a historických kontextech vědy, ale v umění. Nejsme totiž zvyklí tímto směrem uvažovat.

Neumím nabídnout žádnou nezpochybnitelnou odpověď, ale možná aspoň podnět k přemýšlení. Umění stěží může soutěžit se současnou vědou v přiléhavosti objektivizujícího vystižení reality, které se projevuje v praktické úspěšnosti technologií. Dějiny umění ostatně ukazují, že to nikdy nebylo jeho klíčovým cílem. Umění však vždy výtečně vystihovalo vztahy a souvztažnosti mezi člověkem a světem jeho bytí. V tvůrčím expresivním zkoumání světa lze proto rozpoznávat cosi výjimečného – speciální zájem o samotný proces, „jak se tvoří svět“ spojený se zkusmým, ale o to naléhavějším etickým apelem: je to dobré? V tomto smyslu lze umění považovat za výzkum lidských maxim. “Maxima” je podle Immanuela Kanta obecná zásada, kterou se lidé mají a mohou všeobecně řídit, ale jejíž respektování závisí na každém jednotlivci. Je to „subjektivní určení vůle“, které má být poměřováno nárokem na všeobecný souhlas, ačkoliv jeho zdůvodnění (na rozdíl od faktických a logických soudů) nelze objektivně dost průkazně podložit.
Člověk se obrací ke světu s nevysloveným nárokem na všeobecný souhlas vždy, když se projevuje jako původce-autor svých činů a soudů vystavených zodpovědnosti. Proto vymezujeme maximu v nejširším možném smyslu jako determinantu subjektivní vůle ke způsobu a působnosti autorského jednání podmiňující jeho srozumitelnost pro druhé lidi, tj. jeho význam, stejně jako jeho pojetí, styl a takt, soudy o jeho hodnotě i zodpovědnost za ně. Expresivní dílo maximy nepopisuje přímo, ale osvětluje jejich povahu zobrazováním či předváděním určitého pojetí světa a způsobu bytí; je vyjádřením toho, jak se lidská vůle k zvládání bytí promítá do světa v tvůrčím jednání, za které člověk nese autorskou zodpovědnost.

Takto artikulovaná maxima se v praxi konfrontuje s tradicemi, veřejným míněním, etickými normami nebo politickou mocí, a zároveň s osobním chtěním a touhou vycházející z věčné neúplnosti žití. Nároky ze všech těchto stran zpravidla nebývají ve vzájemném souladu ani mezi sebou, ani s osobní maximou a všechny jejich případné rozpory člověk musí při konkrétním rozhodování v praxi řešit, aniž má po ruce předem absolutně platný vzor situační podoby pro jednotlivé události. Týká se to všech lidských věcí, tj. těch záležitostí, které na historické ose mezi zrozením a smrtí jsou spojeny s mezilidskými vztahy, s kulturními, společenskými a environmentálními hodnotami, s politickým působením a mravním jednáním.