PORADNA (Page 7)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, v předešlých odpovědích jste uvedl tuto větu: „Krajně objektivizujícím případem jazyka je jazyk matematiky (samozřejmě včetně geometrie). To je nejhlubší kulturní základ všech objektivizací.“ Mohl byste rozvinout zdůvodnění této objektivizace a srovnat ji s méně či jinak „objektivními“ v jiných symbolických systémech?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za přesně zacílený dotaz. Pojem “objektivizace” zahrnuje dvě vzájemně závislé stránky: za prvé směřování k shodě různých subjektů o stejném objektu, za druhé směřování k co nejpřiléhavějšímu a nejpřesnějšímu vystižení tohoto objektu prostřednictvím symbolizace, resp. jazyka. Jednoduše řečeno, míra objektivizace závisí na míře vzájemné shody o něčem a současně na míře přiléhavosti výpovědi o tom.
Představme si k tomu ilustrativní situaci, že se dva pozorovatelé sejdou s tužkou a skicákem v ruce pod basketbalovým košem. Jeden z nich stojí přímo pod košem, druhý šikmo dva kroky od něj, ale oba shodně se dívají na jeho obroučku. “Vidím kružnici”, hlásí pozorovatel pod košem. “Vidím elipsu”, sděluje druhý Poté oba do skicáku nakreslí přesně to, co ze svého místa vidí. Jejich výpovědi i jejich kresby se evidentně navzájem liší, ačkoliv se týkají stejného objektu pozorování a ačkoliv kresba ani u jednoho z nich není v rozporu s tím, co skutečně může ze svého místa pozorovat – je tedy v tomto ohledu pravdivá.
Zkusme toto pozorování vyjádřit co nejjednodušším zápisem, který má šanci na dalekosáhlé zobecnění. Proto si reálně existující obroučku basketbalového koše označíme A, to, co vidí a hlásí první pozorovatel, označíme B, zatímco poznatek druhého pozorovatele označíme C. Je zřejmé, že ačkoliv oba pozorují stejný objekt (A), každý v něm vidí něco jiného: jeden kružnici (B), druhý elipsu (C). Když oba výsledky jejich subjektivního pozorování zapíšeme, vynikne rozdíl: A je B, tvrdí první, A je C, je přesvědčen druhý.
Je zjevné, že uvedená situace nevyhovuje nárokům na objektivizaci ani v jednom z uvedených kritérií: (1) pozorovatelé se neshodují v mínění o stejném objektu, (2) o výstižnosti uchopení tohoto objektu jazykem prozatím nedokážeme povědět, zda je přiléhavé, protože zatím nemáme žádné dostatečně silné kritérium, o něž bychom svůj soud mohli opřít.
Můžeme se však pokusit tento problém vyřešit, protože díky pojmům “kružnice”, “elipsa” se pohybujeme v pravidelném a plně objektivizovaném kontextu matematiky, resp. geometrie. Což znamená, že máme k dispozici symbolický systém – speciální jazyk – založený na přesných pravidlech vzájemně propojených logickým vyplýváním a výstižných ve vztahu k pozorované realitě. Ladislav Kvasz tuto vlastnost symbolického systému nazývá “ontická závaznost”. Symbolický systém, resp. jazyk, je onticky závazný (a tedy objektivizující) do té míry, do jaké jeho dedukce dokážou přesně vystihnout pozorovanou realitu a spolehlivě předpovídat v ní pozorované změny. Je zajímavé a svým způsobem zázračné, že ze všech symbolických systémů lidské kultury toto dokonale (!) dokáže pouze matematika.

Výtvarně a geometricky vzdělaní čtenáři dobře vědí, že od kružnice k elipse a nazpátek nás spolehlivě dovedou pravidla zobrazování podle lineární perspektivy. V ní jsou prvky obrazu průmětem jim rovnocenných prvků v pozorované realitě, přičemž promítání se uskutečňuje z jednoho (autorského) pozorovacího bodu. S oporou v těchto pravidlech můžeme ve skicácích obou našich pokusných pozorovatelů předvést a dokázat, že kružnici lze postupně přesně podle pravidel transformovat do podoby elipsy a naopak pouze změnou pozorovacího bodu, přičemž objekt pozorování zůstává stále stejný a pravidla zobrazování se v ničem nezmění.
Tímto způsobem jsme objektivizovali subjektivní pozorování: dokázali jsme navrhnout pravidlo, které zabezpečuje vzájemnou shodu mezi pozorovateli (zabezpečuje tedy tzv. reciprocitu perspektiv), stejně jako jsme dokázali najít způsob symbolizace, který nejpřiléhavěji a nejpřesněji vystihuje přesně to, oč nám v dané situaci jde. Snadno to lze dokázat též empiricky – stačí, aby si oba pozorovatelé pomalu vyměnili místa. Postupná proměna jejich reálného vidění kruhu či elipsy bude v požadované míře odpovídat transformačním pravidlům z geometrie.
Je z toho zjevné, že matematický jazyk a s ním spojená pravidla geometrie umožňují úplnou objektivizaci, která vede k možnosti záměny pozorovatelů, tedy k úplné a dokazatelné shodě o tomtéž objektu. Říkáme tomu “perspektiva třetí osoby”, protože umožňuje domluvit se a shodnout se co nejpřesněji o něčem společném mimo mne i tebe (v tomto případě o obroučce basketbalového koše).
Dějiny výtvarné kultury ovšem přesvědčivě prokazují, že pro výtvarné umění jsou tato objektivizující pravidla nepostačující, pokud nejsou obohacena šancí na uplatnění subjektivní, tj. autentifikační perspektivy – perspektivy první osoby. Ta vstupuje do hry teprve tehdy, jestliže je zobrazený objekt nahlédnut jakožto metafora nějaké význačné stránky lidského bytí. Pro ilustraci jednoduchý příklad: povězme, že pozorované obroučce basketbalového koše metaforicky přisoudíme nějaké lidské vlastnosti, např. “být pyšná”, nebo “být pokorná”. Tomu by měla odpovídat i příslušná kresba.
Takový soud je sice v mnoha ohledech svou povahou odlišný od soudů, které jsme užili v naší první ilustraci, má však v základě shodnou výchozí strukturu jako v předchozím případě a vyvolává tedy otázku: A je B, nebo A je C? Je tu ale jasné, že pro analýzu odpovědi nám nestačí jen úvahy o objektivizaci (v poznávací perspektivě “třetí osoby”), ale potřebujeme je rozšířit o tematiku autentifikace (v perspektivě “první osoby”). Dál se zde tímto směrem nebudeme pouštět, ale případní zvídaví čtenáři najdou podrobnější výklad například v tomto článku: http://www.kuv.upol.cz/index.php?seo_url=aktualni-cislo&casopis=17&clanek=196. V něm je podrobněji vyloženo, jaké jsou rozdíly, shody i postupné přechody mezi oběma diskutovanými krajnostmi: “úplnou” objektivizací a “úplnou” autentifikací.