PORADNA (Page 9)

ZEPTALI JSTE SE

Nedá mi to, abych se nevrátil ještě k minulé odpovědi. Něco jsem tam “nakousl”, ale nedořekl, totiž to, že “se to zkoumat dá” A “to” byl v minulé diskusi výzkum působení dramatické výchovy na žáka (zkoumání skutečného vlivu dramaťáku na osobnost a životní dovednosti). Nuže – dá se to zkoumat tak, aby výsledek opravdu popisoval co nejvěrněji skutečnost (a nejen domněnky či náhodné poznatky)?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Divadelní dovednosti, k jejichž rozvíjení je náš obor primárně zacílen, ty se dají ověřit koneckonců tím, že prostě děcka/studenti/kdokoliv hrají. Na tom poznáme, jestli umí posadit hlas, vypointovat situaci, udělat gesto, které je náležité, být autentičtí atd. atd. Částečně tu můžeme ale poznat již i některé rysy osobnosti nebo sociální dovednosti. Např. pokud hráč, byť třeba technicky dobře vybavený, při improvizaci nutkavě “hraje na sebe”, můžeme to považovat za signál, že v jeho osobnostním nastavení něco skřípe. Pokud se tak stane jednou, koneckonců to nemusí nic znamenat. Pokud se to opakuje, můžeme začít uvažovat o tom, že “osobnost” tady de facto ruší kvalitu vespolné hry. Ta vyžaduje “hrát s někým”. Problém ale nastane, když půjdeme ještě dál a budeme se ptát právě jen na vliv dramaťáku na osobnostní rysy, sociální dovednosti a hodnotové žebříčky aktualizující se v běžných životních situacích. A tady – v návaznosti na předchozí odpověď – mohu říci, že ideální by bylo “stínovat” zkoumanou osobu celý den, vidět a slyšet jak jedná v různých situacích a jaké další vlivy na ni v životě působí (viz ten skauting v minulé odpovědi) a mluvit s ní o situacích i vlivech jako někdo, kdo si nejen vyslechne mínění zkoumaného, ale kdo u toho skutečně byl! Jenže něco takového můžeme uskutečnit jen velmi výjimečně. Takže se nabízí ještě jedna cesta. Jakési “křížové” zjišťování, cosi na způsob tzv. 360 stupňové zpětné vazby (vygooglujte si :-): Pokud bychom chtěli udělat skutečně výzkum vlivu oboru na jednání v životě, pak bychom potřebovali pozorovat zkoumaného v dramaťáku i mimo (byť třeba příležitostně), mluvit s ním, pokud je k dispozici šikovný test, nechat ho zkoumanému udělat, mluvit s jeho rodiči, spolužáky a dalšími učiteli, zjistit další vlivy a mluvit třeba i se skautským vedoucím. A tak dále. A všemi těmito cestami zjišťovat, co a jak se změnilo a co ne – podle toho, co by bylo cílem výzkumu a výzkumnou otázkou. Že to je hrůza? Ani ne, pokud by se věc pojala jako případová (lepší by ale byla vícepřípadová) studie. Toť dnes vše.

ZEPTALI JSTE SE

Líčila jsem jedné kamarádce, jak skvělá je dramatická výchova a jak mění lidí a tak dále. Kamrádka je ale hydrobioložka, studuje to, a ona se mne zeptala, jestli mám na podporu svého tvrzení nějaká “data z výzkumů”. Já neměla. Existují takové výzkumy?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Nu, pokud vím, není to žádná sláva. Tedy, abych byl přesný, nevím, jak je to k dnešku, ale v roce 2015 jsem kvůli psaní jedné publikace o oborových didaktikách (tedy i didaktice dramatické výchovy) sondoval, jestli máme k dispozici právě takové výzkumy a tedy i nějaká “empirická data”, která by podepřela naše obvyklá tvrzení o tom, jak náš obor zušlechťuje člověka a potažmo i společnost atd. Osobní zkušenost leckoho jistě mluví tak, že ano. Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod (atd. atd.). To všechno lze subjektivně připsat výchovné dramatice. Potenciály dělat lidi v různých parametrech šikovnějšími a lepším (atd. atd.) obor jistě má. Jenže subjektivní zkušenost je jen subjektivní. A tím nemíním, že to je “jen” zkušenost jednotlivce a ne výzkumem získaná a popsaná “reprezentativní” spoustou lidí. To jistě taky, ale nejen. Vraťme se k příkladové větě: Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod. Tak zaprvé si ten někdo může myslet, že to způsobil dramaťák. A taky to tak může být. Ale taky to může být tak, že to způsobil dramaťák a taky skauting (do jednoho v úterý, do druhého ve čtvrtek) nebo dokonce hlavně skauting (i když dramaťák taky trochu …). A ještě může přijít do hry dobrá výchova rodičů, která najednou vykvete, když potkáme tu správnou holku/toho správného kluka. Krátce řečeno: že bychom oplývali výzkumy skutečného blahodárného působení našeho oboru, to neoplýváme. A další věc je ta, že podobně jako u dalších edukačních systémů ovlivňujících vlastnosti osobnosti či životní dovednosti (osobnostní výchova apod.), je hodně obtížné zjistit, zda a co přesně fungovalo, protože ve hře je řada, abychom to řekli jazykem metodologie, “intervenujících” proměnných, jejichž vliv můžeme umenšit “odebrat” a připsat ho naopak dramaťáku. Je to tedy sice složité, ale zkoumat se to dá. A některé výzkumy i proběhly. Podívejte se třeba do těchto článků, kde o některých píšu: http://pedagogika.ff.cuni.cz/system/files/PROLEGOMENA_I-II.doc