PORADNA (Page 10)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, navazuji na předchozí dotaz. Můžete uvést některé praktické příklady pro realizaci dechových a fonačních cvičení pro žáky s MP v hodinách hudební výchovy?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.

Při realizaci dechových a fonačních cvičení je u žáků s MP vždy důležitá motivace.

Motivací dechových cvičení může být navození určitých situací, za kterých si děti uvědomují proces dýchání. Navozujeme např. představu, že jdeme po rozkvetlé louce, kolem květin a vždy si přivoníme.

V zimě, když stavíme sněhuláky, je nám zima na ruce. Zahříváme ruce dechem (foukání do dlaní).

Když jsme ospalí, tak zíváme. „Děti, zkuste si pořádně zívnout a řekněte, co se děje s dechem“ (uvědomování si nádechu a výdechu).

Příklady dechových her:
Odtlač mi ruku
Cílem této hry je nácvik správného nádechu.
Děti sedí, stojí nebo leží. Zhluboka se nadechují. Pedagog přikládá svou dlaň na inkriminovaná místa (hruď, břicho, pod klíční kost) – dítě se má soustředit na dýchání do těchto partií, aby mu odtlačilo ruku. Po nácviku a pochopení cvičení, děti cvičí ve dvojicích.
Doplň větu
Cílem této hry je nácvik řečového dýchání, procvičení řečové výdrže.
Pedagog vymyslí jednoduchou větu. Děti mají za úkol doplnit větu dalším slovem. Motivačně může posloužit námětový obrázek.
Př.

Adam hraje,
Adam hraje na kytaru,
Adam hraje na kytaru ve skupině ….
Po nácviku lze přistoupit k témuž cvičení, kdy místo řečové výdrže sledujeme dechovou výdrž při zpěvu (na dva tóny, jednoduchou melodii….).

Při fonačních cvičeních se zaměřujeme především na nácvik měkkého hlasového začátku. Zde je důležité navodit pocit uvolněnosti. K tomu je dobré využít měkkého, pomocného gesta. Ve cvičeních postupujeme tak, že nejprve vybíráme slabiky a slova, která začínají nosovkou. Při nácviku vokálů začínáme vokálem u (vokál u zvedá měkké patro a zvětšuje rezonanční prostor nad hrtanem). Po vyvození měkkého u vyvozujeme měkké a, o, e, i. Abychom ulehčili nácvik, lze předsadit před vokál hlásku h.

Příklad cvičeni:
Říkanka
Děti opakují podle pedagoga za doprovodu měkkého pomocného gesta:
a-e-i-o-u
máma už je tu
á-é-í-ó-ú
píši úlohu
ha-he-hi-ho-hu
já ji pomohu
há-hé-hí-ho-hú
dá to námahu
Říkanku můžeme ztvárnit pohybem, případně dramatizovat

Další cvičení jsou zaměřena na rozeznívání rezonančních dutin
Nosní dutinu nejlépe rozeznívají nosové hlásky m,n.

Jak vám chutnal oběd?
Děti mají za úkol beze slov, pouze zvuky, vyjádřit, jak jim chutnal oběd.
Zavřeme ústa a prodlouženě vyslovíme „hm“, zakončíme důrazným „mňam“
Hrajeme si s hlasem: děti různě modulují „hm“, sestupují z vyšších do nižších poloh, zakončují různě protahovaným „mňam“. Na závěr si mohou zahrát na výdrž: z hlubokého nádechu vydechují za intonace „hm“, dokud jim stačí dech, zakončují „mňam“.

Brumendo
Procvičujeme nejprve na jednom tónu na souhlásky hm, hn, při zavřených ústech, ale s oddálenými zoubky. Ve cvičeních pokračujeme s pootevřenými rty. Dětí mají za úkol odhmatat prsty, jestli jim tón zní „v hlavě“, „mezi očima“

Hrajeme si
Děti se rozdělí do dvou skupin. Jedna skupina bude předvádět jedoucí autobus (cvičení v pohybu, zvuk autobusu se zavřenými rty „hn“ nebo s otevřenými rty – tun, tun, tun… zvuk klaksonu také se zavřenými rty), druhá skupina se bude za projíždějícím autobusem otáčet a divit se „jůůůůů.“ Pohyby budou děti doprovázet výrazovou mimikou a gestikulací.

Pěvecké slabiky, zpěv
Využíváme slabik mu, nu, jo apod., které rozezníváme v jednoduchých lidových písních – např. „Ach není, tu není“, „Maličká su“ apod.
Při rozeznívání hrdelní dutiny můžeme využít slova balí, báli a slabiky mau – mou. Vyslovují se volně, v nižších polohách, nepřepínáme sílu hlasu. Doporučuje se cvičit v půltónech v celé části středního rozsahu.
Chceme-li rozeznít všechny rezonanční dutiny, můžeme si zahrát na zvonění zvonů: bim – bam – bum (opět lze využít dramatizace).

Všechny uvedené náměty a mnohé další naleznete v publikaci od Josefa Štěpána a Petra Petráše: Logopedie v praxi, kterou vydalo nakladatelství Septima.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den. Lze v hodinách HV pracovat také se žáky s MP, kteří mají potřebu logopedické péče? Na co je potřeba se zaměřit?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den. Děkuji za Váš dotaz.
Logopedická péče je doménou odborníka, erudovaného speciálního pedagoga logopeda. Ten provádí diagnostiku, určuje směr péče, terapii apod. Ve školním prostředí lze zavést v rámci PO pedagogická intervence předmět speciálně pedagogické péče (řečová výchova), jehož smyslem je cílený rozvoj komunikativních (komunikačních) schopností žáků. K větší efektivitě dospějeme, když rozvoj těchto dovedností nezůstane pouze izolovanou záležitostí jednoho předmětu, ale vhodným způsobem prolne do celého vzdělávacího procesu.

Hudební výchova skýtá poměrně velký prostor pro realizaci průpravných (přípravných) cvičení jako jsou cvičení dechová, hlasová, artikulační, pohybová apod. Náměty pro tato cvičení naleznete např. v metodické příručce od Josefa Štěpána a Petra Petráše „Logopedie v praxi“ vydané v nakladatelství Septima.

Při vlastní realizaci je důležité žáky vhodně motivovat. Musíte si také uvědomit, že mezi specifika kognice žáků s MP, která mají dopady do vzdělávání, patří mimo jiné snadná unavitelnost, ztráta pozornosti a nedostatek vůle. Z toho pak vyplývá určitá vzdělávací strategie, která se ve velké míře opírá o názor, jasnou instrukci a variabilitu cvičení a to zejména formou hry (aby žáky zaujala a aby při častém opakování nedocházelo ke ztrátě motivace).

Dechová cvičení zaměřujeme na správnou dechovou techniku preferující kombinovaný žeberně – brániční dech a dýchání nosem. Dále nacvičujeme hluboký nádech, přičemž žáky vedeme ke správnému držení těla v poloze vleže, vsedě a ve stoje. Při nácviku výdechu, který postupně prohlubujeme a prodlužujeme, učíme děti cílevědomě ovládat výdechový proud (např. hra slalom, foukání do papírku apod.), přičemž v kombinaci s hlasovými cvičeními (fonace různých zvuků, zpěvných slabik apod.) vytváříme předstupeň k nácviku řečového dýchání. Dechová cvičení se mohou provádět buď v kombinaci s pohybovými aktivitami (a to celého těla – např. při chůzi, případně s pohybem části těla – např. kroužení pažemi, protahování se apod.), nebo v uvolněném postoji v klidu.
Cílem hlasových cvičení je výcvik v ovládání fyziologicky správně vytvořeného hlasu. Zaměřujeme se na měkký hlasový začátek a rozvoj hlasové zvučnosti, nosnosti, síly a barevnosti. Měkké hlasové nasazení se procvičuje v rámci pěveckých dovedností a vokalizace samohlásek a,e,i,o,u. Mezipředmětové vazby jsou při hlasových cvičeních na český jazyk (vhodné texty) a tělesnou výchovu (pohybové vyjádření, dramatizace).
Artikulační cvičení (cvičení na rozvíjení pohyblivosti řečových orgánů) zaměřujeme na rty, dolní čelist, jazyk a měkké patro.
Všechna cvičení se dají provádět individuálně i skupinově, za doprovodu reprodukované (relaxační) hudby, ale také jako součást nácviku pěveckých dovedností.

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, jakým způsobem hodnotit žáky s MP v hodinách Hv?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz. Hodnocení bývá pedagogickým oříškem v naukových předmětech, ale nezřídka i ve výchovách. Před učitelem vyvstává zejména dilema, jak to udělat, aby bylo spravedlivé pro všechny. O to více je to problematičtější, když se jedná o žáky s mentálním postižením. Zdánlivě jednodušší situaci má pedagog ve školách zřízených podle §16, odst. 9 ŠZ, kde se vzdělávají žáci se stejným druhem zdravotního znevýhodnění i když i zde existují individuální rozdíly (výstupy a obsahy vzdělávání jsou však přizpůsobeny pro všechny žáky). Složitější je situace u běžných základních škol „jedoucích“ v systému společného vzdělávání. Zde se setkávají v jedné třídě vedle žáků vzdělávajících se podle školního vzdělávacího programu také žáci s různými vzdělávacími potřebami, které jsou zobrazeny v individuálních vzdělávacích plánech (IVP), včetně podpůrných opatření k jejich dosažení. V takových případech je i jejich hodnocení součástí IVP.
Žákům s MP bývá SPC navrhováno formativní hodnocení (např. slovní hodnocení, případně kombinace hodnocení známkou a slovního hodnocení).

Ať už hodnotíte známkou, nebo slovně je nutné hodnocení individualizovat – tzn. hodnotit především žáka, neporovnávat jeho výkon s ostatními, ale vycházet ze znalosti jeho specifik vyplývajících z MP (které ho svým způsobem limitují) a zaměřit se na jeho případný individuální pokrok. Tam, kde je žák s MP schopen vykazovat výkon srovnatelný s ostatními spolužáky (např. v pěveckých dovednostech), můžeme pro zvýšení motivace hodnotit jeho výkon společně s ostatními spolužáky, tam, kde není schopen výkon podat (např. při hudební nauce), hodnotíme žáka odděleně (dle upraveného učiva v IVP, případně jiného učiva, které původní učivo nahrazuje).

Při hodnocení je nutné přihlížet i k fyziologickým proměnám jako je např. mutace, ale také k případným komorbiditám, které se k MP přidružují a způsobují určitá omezení např. pohybové nebo sluchové, řečové apod. Je nutné pamatovat na motivaci žáků, prožitek z úspěchu (vždy se dá najít něco, za co se dá žák kladně ohodnotit nebo pochválit). A v této souvislosti je třeba si také dávat pozor, aby známka byla „za něco,“ nikoliv jen jako gesto k povzbuzení.