PORADNA (Page 17)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den pane doktore,
děkuji za předchozí odpověď a prosím o další – na druhou část mého dotazu, tedy jaká hudba je léčivá? Děkuji, JB.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den paní Bártková, děkuji za druhou otázku z vašeho dotazu.

Úvodem musím podotknout, že odpověď, kterou vám následně napíši, odpovídá mé úrovni poznání muzikoterapie a jejích možností a účinků hudby na člověka. Což jinak řečeno nemusí být nutně konvergentní s názorem všech muzikoterapeutů v České republice nebo v Evropě. Setkáváme se v poslední době zejména v zahraničí s trendem, kdy řada muzikoterapeutů opustila termín muzikoterapie a používá pro svou práci výhradně označení, termíny Sound Healing a Sound Therapy. Jsou to hlavně lidé, kteří nechtějí být spojováni s muzikoterapií psychoterapeutickou a často mají i celostní, neboli holistický přístup. Po celou dobu kdy vykonávám činnosti související s muzikoterapií (dvacet pět let), uplatňuji rovněž zmíněné přístupy a musím podtrhnout, že výhradně. Pro neznalé čtenáře mám stručné vysvětlení. Muzikoterapie je samostatná terapeutická disciplína a není součásti psychoterapie. Používá své specifické techniky, postupy, modely a metody. Bohužel v Evropě i u nás vidíme stále určitou část muzikoterapeutů, kteří tyto rozdíly a podstatu příliš nechápou a jejich muzikoterapie se mnohdy podobá psychoterapii s použitím hudby a hudebních nástrojů. Muzikoterapie se tedy neshoduje s psychoterapií, ani ji nelze za ni zaměňovat. Proč to píši? Zmíněná skupina muzikoterapeutů totiž většinou vůbec neřeší, jakou hudbu by měli v muzikoterapii používat a jaká hudba je pro muzikoterapii vhodná, prospěšná a tudíž maximálně účinná, tedy ideální pro muzikoterapeutické působení na člověka. Již v době kdy jsem začal dělat muzikoterapii, jsem přesně věděl jakou hudbu a jaké hudební nástroje budu používat a že mám v muzikoterapii i životě celostní přístup k člověku i ke světu. Jedná se tedy o můj světový názor. Z tohoto úvodního poznání, vědění a hudebního zaměření se mi celkem rychle vytvořila metoda Celostní muzikoterapie CMLH, kterou dělám, učím a šířím již dvacet pět let. Právě v mém celostním přístupu vidím zásadní zárodek a zdroj celé muzikoterapie, kterou se zabývám a dělám. Celostní přístup mi dal jednoznačný metodologický základ, jenž mi rovněž umožnil hluboký vhled do muzikoterapie a hudby samotné. Tímto způsobem bychom měli budovat kterýkoliv vědní i terapeutický obor. Pokud vědec jasně nedefinuje svůj světový názor, nemá k dispozici ani konkrétní vědecký metodologický aparát. Bohužel tento neoddiskutovatelný fakt si část oficiální vědy vůbec neuvědomuje. Platí to i pro českou a evropskou muzikoterapii. Neméně je velice důležité si uvědomit, že současná většinová věda je přísně materialistická a spočívá stále na newtonovsko, descartovských základech, což je sedmnácté století. Abych mohl odpovědět váš dotaz, musel jsem poněkud odbočit a vysvětlit vám a eventuálním dalším čtenářům situaci ve vědě a v muzikoterapii obecně. Nyní k vaší vlastní otázce. Hudební věda a fyzika se zabývá vysvětlováním podstaty hudby, teoreticky, matematicky, technicistně a fyzikálně, což se týká i muzikoterapie. Vidím to jako z určitého pohledu zbytečně přebujelé teoretické zkoumání. Ptáte se proč? Hudbu, znění tónů, chvění rozličných médií, která za určitých podmínek vydávají konkrétní tóny, nevymyslel člověk. Akustické přírodní zákony, kterými se vznikání a znění hudebních tónů řídí, nám jsou dány přírodními zákonitostmi, které platí pro tuto oblast na naší planetě. Člověk je může pouze použít, ovšem nemá na ně sebemenší vliv, myslím kvalitativně od podstaty. Podotýkám, že pouze na ty skutečně přírodní zákonitosti, v použití hudební terminologií tzv. přirozené. Zmínil jsem kmitání, jinak řečeno vibraci rozličných médií nebo pružných těles. Mám na mysli vzduchové sloupce, struny z různých materiálů, (kov, kůže, střeva zvířat, rostlinné materiály), dřevěné, kovové, kamené lamely, kotouče z různých přírodních materiálů, kovové pružiny, tyče, kožené blány, lidské hlasivky, kovové nádoby, disky, tyčinky, zvonce, hliněné, kovové, dřevěné, skleněné, kostěné nádoby, válce a tyče, či jiné rozličné rezonanční média schopná pravidelně po určitou minimální dobu kmitat (1 Hz = 1 kmit za sekundu, v herzích se udávají i frekvence tónů). Zajisté můžeme najít mnohé další varianty a kombinace materiálů a tvarů i forem. Všechna řečená média, pružná tělesa, vzduchové sloupce, která jsou použita v konstrukci nejrůznějších hudebních nástrojů, kmitají na společném principu, který se následně v akustické slyšitelné podobě projevuje tak zvaným přirozeným laděním. To je dáno lidstvu k použití hotové samou přírodou, proto přirozené ladění. Všechna zmíněná média kmitají ve složených kmitech, které vytvářejí charakteristickou kvalitu tónů, které říkáme barva. Například kytarová struna kmitá celá, ale zároveň v polovině, ve třetině, čtvrtině a pětině a tak dále. Hudební teorie i akustika se dopouští fatálního omylu, když tvrdí, že přirozené nebo také často čisté ladění (rovněž je používán název ladění pythagorejské) je odvozeno z alikvotních tónů, nebo že tzv. používá pro stanovení výšky tónů zlomky vyjádřitelné jako poměry celých čísel. Zajímavý je matematický fakt, že v pružných tělesech, výše popsaných kmitajících médiích (tyčích, strunách, nádobách, vláknech, blánách, vzduchových sloupcích, hlasivkách apod.) vzniká chvění jen s určitými frekvencemi, které jsou vždy násobky základní frekvence. Tímto způsobem se zvyšuje frekvence každého v řadě následujícího tónu. Co to pro nás celé znamená? Teorie odvozuje, vypočítává, měří a dokazuje matematicky a fyzikálně fenomén, který je od přírody hotový. Nepotřebuje dokazování ani vypočítávání. Pro hudební i muzikoterapeutickou praxi živého hudebníka, to může být zajímavé. Ovšem při hraní a zpívání živé hudby žádný muzikant, muzikoterapeut, nebude vypočítávat a odvozovat poměry a frekvence tónů. K tomu má hudební nadání a vycvičený sluch a cit, který mu přesně dopředu určí jak vysoko má který tón zahrát. Popsal jsem kmitání kytarové struny. V reálu řečené kmitání vnímáme, slyšíme jako určitý tón, tedy jeho výšku a další důležitou kvalitu, kterou je barva tónu. Výšku tónu slyšíme a určíme podle tzv. základního, fundamentálního tónu (zní nejhlasitěji a výrazně) a barvu tónu, kterou tvoří již zmíněné alikvótní tóny. Zní současně se základním tónem a vytvářejí jeho jakousi “akustickou obálku”. Alikvotní tóny jsou ve stále stejných vzdálenostech, intervalech od kteréhokoliv základního tónu. Tzn., že tvoří systém složeného chvění, jenž je neměně dán opět našimi známými přírodními zákonitostmi. Můžeme je sekundárně vypočítat, odvodit, změřit. Primárně jsou ovšem dány přírodou. Barva tónu je určena silou znění jednotlivých alikvotů. Vracím se zpět, proč to vše píšu? Abychom pochopili přírodní principy vznikání tónů, jejich vzájemných vztahů, intervalů, abychom pochopili, že hudba sama o sobě je naprosto přirozená, dokud do ní nezačne člověk intelektuálně zasahovat. Člověk je ve své podstatě rovněž zcela přírodní tvor, který podléhá stejným zákonitostem jako hudba. Lidskému organizmu a všem i jeho nemateriálním částem, což je energetický systém člověka a lidské duši, přirozeně odpovídá a ladí s ními hudba v přirozeném ladění. A už jsme u jádra celé otázky, jaká hudba je léčivá? Z mého pohledu i z hlediska přírodních a vesmírných zákonitostí je to právě zmíněná hudba, používající popsané přirozené, čisté ladění. Zajisté každá hudba je nositelem emocí. Emoce pak mají nepopiratelný psychosomatický vliv. Je to jeden ze silných účinků hudby. Ale člověka netvoří pouze emoce, to víme patrně všichni. Lidstvo po celou dobu své předlouhé existence používalo ve své hudbě přirozené ladění, aniž vědělo, že se mu tak nyní říká. Podle nejnovějších archeologických nálezů existuje člověk dnešního typu již tři sta tisíc let. To tvrdí oficiální archeologie. Nicméně máme k dispozici tzv. “podivné archeologické nálezy”, které do tohoto časového údobí nezapadají. Ptáte se jaké? Inu nálezy, které dokládají existenci člověka již v éře dinosaurů a jiné ještě starší, datované na stáří osm set miliónů let! Ale zpátky k hudbě a muzikoterapii. Celý čas si lidé vystačili s přirozeným laděním, až do doby kdy v Evropě, podotýkám, že pouze zde, nastal čas změny v myšlení lidí. Nastala doba renesanční, která se jedním směrem vydala v čase zpět a vzhlížela k antice, ze které se inspirovala, obdivovala ji. Současně bylo ovšem nutné kráčet kupředu, nově. A najednou tu máme člověka, zvláště Evropana jako pána veškerého tvorstva. Tento myšlenkový nepovedený kotrmelec s několika částečnými nezdařenými vruty se bohužel projevil i v hudbě. Přirozené ladění začalo pro “rozvíjející” se hudbu nestačit. Nastal čas tzv. “vylepšování” hudby a jejího ladění, čas ladění temperovaného. Pohledem zpět, velice stručně řečeno, muzikoterapie byla v historii hudby ještě ve středověku organickou a nevyčleňovanou součástí hudby jako celku. Ani název muzikoterapie se nepoužíval. Postupný přechod k temperovanému ladění a opouštění ladění přirozeného přinesl potřebu řešit muzikoterapii jako zvláštní část hudby samé. Je třeba si uvědomit, že uvedená změna se týkala pouze evropské hudby. Jiné tradiční hudby jako třeba indická, čínská a všechny tradiční hudby přírodních národů zmíněnou změnou neprošly. I dnes, když se zeptáte například indického nebo čínského tradičního hudebníka, jak dělají v Indii či v Číně muzikoterapii, bude nechápavě kroutit hlavou a ptát se: jaká muzikoterapie, proč muzikoterapie? Naše hudba je léčivá a uzdravující jako taková. Což znamená, že se terapeutický účinek indické a čínské hudby vždy chápal jako její organická část. Ještě Hildegarda von Bingen ve 12. století znala hluboké léčivé účinky hudby a ve svých klášterech, jejichž součástí byly špitály, vždy používala léčivou sílu a hluboké účinky hudby i ve smyslu celostním a transpersonálním. V její době se ovšem stále používalo ladění přirozené. Posléze se vývojem evropské hudby na přelomu gotiky a renezance začalo vše měnit. Což znamená, že přechod evropské hudby od ladění přirozeného k temperovanému a rovněž nejrozličnější použití hudby způsobilo postupné oddělení muzikoterapie od hudby. Hudba svůj terapeutický obsah a význam postupně opouštěla. Týká se to pouze Evropy a Evropanů. Příčiny byly zajisté komplexní. Změna myšlení v renesanci přispěla k oddělení člověka od přírody, k jeho povyšování se nad přírodu a ostatní tvory a dokonce nad jiné lidi (černochy, indiány a všeobecně domorodce). Kulturní, filozofické, společenské, hospodářské, historické, geopolitické, technické i vědecké vlivy a změny působily zmíněné „vytržení“ muzikoterapie z hudby. Hudba jako taková opustila svůj léčivý a uzdravující potenciál. Dalo by se říci, že jsme na léčivé a uzdravující účinky hudby rezignovali a částečně je zapomněli. Vždy se v historii našli lidé, kteří si vše řečené uvědomovali a snažili se situaci řešit. Jejich snahy byly umlčeny vřavou doby a historického vývoje Evropy. Z řečeného plyne v dnešní době bohužel nutné používání pojmu muzikoterapie, její znovu objevování, bádání a popisování.

Jak již dotazující se i čtenáři poradny zajisté ví, jsem v ČR představitelem celostního přístupu k muzikoterapii. Zde bych mohl obšírně vysvětlit různé významy a obsahy tohoto pojmu. Jen základně si je třeba uvědomit, že pojem celostní, holistický je filozofická kategorie a znamená v základu světový názor, ale rovněž životní postoj, přístup k lidské existenci, která není omezená pouze hmotou, naší galaxií a omezeným smyslovým vnímáním a fyzikálním pozorováním. Součástí celostního přístupu je organicky i takové chápání muzikoterapeutického působení a muzikoterapie, člověka, klienta, muzikoterapie a zcela zásadně i entitu a osobnost muzikoterapeuta. Celostní muzikoterapie, metoda CMLH (Celostní muzikoterapie Lubomíra Holzera) pracuje v oboru přírodních akustických zákonů platících v pozemském prostředí. Jejich projevem je takzvané přirozené ladění, což znamená zcela charakteristické intervalové uspořádání vztahů mezi tóny. Dnešní hudba ovšem většinově používá ladění temperované, upravené, lišící se frekvenčně od ladění přirozeného. Lidskému organizmu z muzikoterapeutického i přírodního biologického pohledu nejadekvátněji odpovídá již zmíněné ladění přirozené. Hudba hraná a zpívaná v takovém ladění je z mého pohledu (a dvaceti pěti leté muzikoterapeutické praxe) pro muzikoterapeutické účely nejvhodnější a nejúčinnější. Souzní a ladí s člověkem na všech úrovních, ve všech systémech a funkcích. Můžeme tudíž využít její plný muzikoterapeutický potenciál a blahodárné účinky na lidský organizmus v jeho materiální i nehmotné části.
Závěrem shrnu stručně napsané. Z mé praxe hudebníka a muzikoterapeuta, z mých teoretických studií a bádání i historických, zřetelně vyplývá výstup. Považuji na základě všeho již řečeného za ideální a nejúčinnější používat v muzikoterapii hudbu v přirozeném ladění v kombinaci s celostním přístupem. Mnou vytvářená a používaná muzikoterapeutická hudba má svá další specifika a přesné parametry, které ve vzájemné kombinaci tvoří zákonitosti celostní muzikoterapie. Získává tím univerzálnost a jedinečnost ve svém všeobecném použití pro všechny, bez kontraindikací a jiných jakýchkoliv omezení. Ve své odpovědi jsem se zabýval zatím pouze laděním a světovým názorem – přístupem k muzikoterapii. Tudíž jsem zatím nevyslovil vše k problematice jaká hudba je léčivá. Další doplňující dotazy jsou zajisté možné.