PORADNA (Page 16)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, pane docente,
o artefiletice se hodně mluví a realizuje se v mnoha oblastech v České Republice. Zajímalo by mě, zda je o ní zájem i v zahraničí.

Předem děkuji za odpověď.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. Nejprve připomenutí stavu u nás. Za cca 25 let své existence se tu artefiletika (s mezioborovými přesahy pod názvem “filetické pojetí”) uplatňuje především při rozvíjení a prohlubování vztahů mezi teorií expresivních oborů a jejich vzdělávací praxí, jak zřetelně dokládají rozmanité plodné diskuse, které se kolem ní soustřeďují. V praxi má poměrně silnou pozici zejména v předškolním a primárním vzdělávání a dále všude, kde se spojují osobnostní a sociální hlediska výchovy s hledisky kulturního vzdělávání (typicky v současné době v oblasti inkluzivního vzdělávání). U nás získávané zkušenosti vzbudily pozornost i v zahraničí. Již na počátku nového milénia vycházely články o české artefiletice v Německu. Ale skutečně systematický zájem o ni se projevil nedávno v Nizozemí: metodická knížka “Dívej se, tvoř a povídej” (2015) byla v r. 2018 přeložena do holandštiny a v současné době se zde stává podkladem pro soustavný přístup v předškolním a primárním vzdělávání.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
jedním ze současných témat je gramotnost a můj dotaz směřuje právě k ní. Dá se mluvit o rozvíjení gramotnosti ve vztahu k procesu, který se odehrává mezi vlastní expresivní experimentací a kulturními souvislostmi?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za podnětný dotaz. Pojem “gramotnost” se v současné době užívá jako cílová kategorie postavená na předpokladu, že pro zvládnutí určitého jednání je nutná znalost jeho kulturních pravidel. Je tedy možné stručně říci, že dosažení určité kvality gramotnosti je vzdělávacím cílem, takže musí být možné rozlišovat gramotného člověka od negramotného (resp. rozlišovat “méně” a “více” gramotného v určité kulturní oblasti). Příkladem je základní model gramotnosti v triviu: čtení, psaní, počítání. Princip tohoto modelu se v současné době uplatňuje v řadě dalších kulturních oblastí či oborů; mluví se o vizuální gramotnosti, finanční gramotnosti, psychologické gramotnosti atp.
Ve všech expresivních oborech (výtvarný, hudební, dramatický, literární, taneční i s jejich kombinacemi) se gramotnost projevuje jednak v tvůrčí činnosti, jednak při recepci, tj. při specifickém vnímání expresivního díla (ať již během jeho vlastního tvůrčího vznikání, nebo “jen” při sledování díla). Dříve jsem tu v Poradně psal, že expresivní experimentace je zkoušení různých variant (alterací) během expresivní tvorby spojené s vyhodnocováním míry jejich hodnoty (je nová varianta lepší, nebo horší než předchozí?). Přitom by se měla gramotnost příslušného typu projevit jednak v kvalitě tvůrčí exprese (tj. v hodnotách díla) a jednak v hloubce porozumění expresivnímu dílu a dorozumění se o něm. To ale presuponuje (logicky předpokládá), že člověk, který má svou gramotnost projevit či uplatnit, musí mít příslušnou znalost jak procedurální (“umět dělat”), tak deklarativní (“umět popsat, vysvětlovat, hodnotit a zdůvodňovat svoje zásahy i soudy”). K této znalosti by ho mělo přivádět vzdělávání.
Je jasné, že vzdělávací proces se přitom neobejde bez spojování expresivní tvorby (spojené s expresivní experimentací) s její reflexí a reflektivním dialogem, ve kterém se popisuje, vysvětluje, hodnotí a zdůvodňuje to, co se zjistilo během expresivní tvorby. Tento dialog se musí vést prostřednictvím pojmů. A kde jinde brát vhodné pojmy, než právě v příslušné kulturní oblasti nebo oboru? Takže proces expresivní experimentace spojený s reflektivním dialogem je “prověrkou” míry gramotnosti každého jeho aktivního účastníka a zároveň se v něm jasně ukazuje, k jakému kulturnímu oboru se příslušná činnost hlásí Kupř. ve výtvarném oboru by se měly při spojení exprese s reflexí uplatňovat pojmy z oblasti estetiky, teorie umění, dějin umění, kulturologie, vizuálních studií, psychologie umění atp. Podobně to platí pro hudební obor a další umělecky zakotvené expresivní disciplíny. Oproti tomu v semi-expresivních přístupech (např. při osobnostní a sociální výchově, v psychologii) se uplatňují pojmy z oborů psychologie nebo sociální psychologie, výběrově možná i z psychoterapie apod., přičemž např. pojmy z kulturní antropologie nebo estetiky mohou být pomocné.
Tímto výkladem mám na mysli, že expresivní tvorba (spojená s expresivní experimentací) vzhledem ke gramotnosti “přiznává barvu” zejména prostřednictvím reflektivního dialogu, a to podle toho, z jaké oblasti (oboru) si tento dialog bere “svůj jazyk” – svoje pojmosloví. Přitom nejtěžším oříškem pro učitele bývá skloubení formálních (deklarativních) znalostí s tvůrčím jednáním (tj. procedurálními znalostmi “jak jednat”). Až příliš snadno se totiž tyto dvě stránky od sebe v reálných vzdělávacích situacích odtrhnou a dochází k tzv. didaktickým formalismům. Buď “odcizené poznávání”, kdy se studenti učí pojmy, ale nemají je napojené na reálnou činnost (např. v českém jazyce: popíše pravopisná pravidla, ale neumí je reálně používat a nerozumí jejich souvislosti k vlastní komunikaci). Nebo “utajené poznávání”, kdy se realizované aktivity úplně odtrhují od znalosti pojmů a znalosti pravidel/ností (např. ve výtvarné výchově, kdy děti, žáci nebo studenti ostošest tvoří, ale vůbec neumějí své tvůrčí aktivity poučeně vysvětlovat, s porozuměním hodnotit a zasadit je do kulturních kontextů). V případě utajeného poznávání zůstává tedy dotyčný člověk negramotný v tom smyslu, že to, co dělá, nedovede vysvětlovat a zdůvodňovat, v případě odcizeného poznávání je pouze “formálně” ale nikoliv “funkčně” gramotný: sice odříká pravidlo, ale téměř nezná jeho souvislost s vlastní praxí Spojování expresivní experimentace s reflektivním dialogem by tedy mělo směřovat k funkční gramotnosti, nikoliv jen ke gramotnosti formální (“odcizené”).

ZEPTALI JSTE SE

Nedávno jsem se účastnila diskuse o způsobu hodnocení v expresivních disciplínách. Těžko jsme hledali společné pojmy zejména s hudebníky, protože za tvorbu bez upřesnění a vysvětlení považovali jakoukoli interpretaci a to i sborovou. Můžete vysvětlit obtíže na tomto rozhraní a navrhnout pojmy, kategorie, či fáze tvorby, které by pomohly s objasněním mezních stavů? (nácvik etudy, přednes, tvorba, interpretace) Děkuji.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za velmi podnětný a zároveň mimořádně náročný dotaz.
Na malém prostoru, který máme k dispozici, určitě nezvládnu víc než jen náznaky odpovědi, ale aspoň se pokusím. Pro hlubší přemýšlení navrhuji opřít se o Goodmanovo rozlišení tzv. alografických druhů umění od autografických. Alografická umění jsou ta, která jsou přístupná notaci, tj. lze je reprodukovat prostřednictvím zaznamenané notace; typicky díla hudební opřená o hudební notaci. V tradici hudby platí, že hudební interpretování notace je chápáno jako tvorba, přestože je odlišováno od tvorby skladatelské. Blízké je tomu v některých ohledech i taneční umění, které také zná notace (např. Labanova notace) a také uznává opakování téže notace za hodnotnou tvorbu. Oproti tomu ve výtvarném umění, typicky v malbě, žádná podobná opora v podobě notace neexistuje; jedná se o autografické umění, v němž každé opakování téhož “vzorce” je pokládáno za neplnohodnotnou reprodukci nebo za falzum. Mezi oběma těmito polaritami existuje mnoho různě odstupňovaných přechodů; je skutečně rozdíl mezi nácvikem etudy a hudební interpretací náročné skladby Domnívám se, že není dost dobře možné stanovit přesnou kategorizaci, která by sama o sobě vystihovala míru či hodnotu tvorby. Nicméně užitečné řešení nabízí T. Kulka ve své duální teorii hodnoty. Z ní vyplývá, že hodnotu tvorby (přinejmenším pro tu stránku díla, kde má estetické hledisko smysl) je nutné posuzovat ze dvou hledisek: estetického a uměleckého. Estetické hledisko se ověřuje návrhem a posuzováním dílčích změn, tzv. alterací, které mají dílo zlepšit v rámci jeho vlastního pojetí (“gestaltu”). Umělecké hledisko lze ověřovat jedině v historickém kontextu, a to mírou inovativnosti a mírou vlivu díla na další vývoj umění. Lze tedy soudit, že při každém novém provedení hudebního nebo dramatického díla lze vhodně prověřovat estetickou hodnotu prostřednictvím alterací (a hudebníci nebo divadelníci to skutečně dobře znají ze zkoušek), zatímco uměleckou hodnotu jedině porovnáváním v širším kulturním rámci určitého stylu či typu tvorby. Ale tento postup se dá uskutečnit kupř. i ve výtvarné tvorbě, také u ní lze používat alterace nebo srovnávání v kontextu určitého stylu. Konkrétní míru nároků na inovativnost, nebo naopak na specifickou dokonalost opětovné interpretace, je ale možné stanovovat jedině v určitém situačním kontextu a ko-textu, kdy velmi záleží na schopnosti hodnotitele “vidět” nebo “slyšet” ty subtilní detaily díla, které rozhodují o jeho kvalitách. To ovšem kromě smyslové senzitivity předpokládá dostatek cviku i dostatek znalostí.