PORADNA (Page 25)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, jakou máte zkušenost s muzikoterapií u lidí s duševním onemocněním ? Jak často je potřeba muzikoterapii praktikovat? Jaký druh? Která je nejlepší ?
U nás jsou hráči na kytaru a obecně klientům dělá hudba dobře.

Děkuji za poradu.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.
Pracuji metodou celostní muzikoterapie – CMLH (viz muzikoterapie.net a muzikoterapie.art). Moje zkušenosti i zkušenosti mých kolegů (absolventů studia celostní muzikoterapie) jsou pouze pozitivní. S lidmi s duševním onemocněním pracuji již řadu let. Terapie vždy zabírá celkem rychle, již po dvou třech sezeních. Z počátku aplikuji pasivní formu muzikoterapie, tzv. receptivní muzikoterapii, kdy klient – pacient zaujímá stabilizovanou relaxační polohu v leže na zádech na vhodné relaxační podložce.  Po určitém čase, což je vždy individuální, můžeme přejít k formě kombinované a časem i k aktivní muzikoterapii. Základní je ovšem vždy forma pasivní. Vše se ladí na potřeby konkrétního pacienta. Charakteristickým rysem metody CMLH, kterou pracuji je výhradní používání nástrojů a hudby v přirozeném ladění, hra na nástroje z přírodních materiálů a ručně vyrobených od prověřených výrobců – specialistů. Takto nastavená celostní muzikoterapie odpovídá ideálně lidskému organizmu ve všech jeho částech, funkcích, systémech i celku. Člověk i když nám to již možná nepřijde, je stále součást přírody. Je přírodním výtvorem. Přírodní akustické fyzikální zákony, tedy příroda sama, nám předkládají přirozené ladění. Vycházím tedy z tohoto faktu a řečené aplikuji v muzikoterapii. Dnešní většinová hudba totiž používá tzv. ladění temperované – upravené. To už jsou otázky hudebně teoretické, jejichž vysvětlení by mi zabralo spousty času a místa. Poradna myslím není k těmto účelům určena a také váš dotaz směřuje do praxe. Zpět k vašim otázkám. Muzikoterapie je určitě velice vhodná pro lidi s duševním onemocněním, pouze je třeba vybrat takovou metodu, která muzikoterapeutovi vyhovuje, ke které má afinitu a s níž souzní. V účinnosti různých metod a postupů je velký rozdíl. Rovněž se setkáváme i v literatuře s tvrzením, že pro určité skupiny klientů – pacientů má muzikoterapie kontraindikaci. Nejinak je tomu i v této oblasti. A zde už se dostáváme na polemické pole, která metoda je jak účinná a do jaké míry vhodná pro lidi s duševním onemocněním. Z mých více jak dvacetiletých muzikoterapeutických zkušeností jasně vyplývá, že CMLH jako celostní muzikoterapie žádné známé kontraindikace nemá. Záleží ovšem na volbě metody. Mohu skutečně mluvit pouze za metodu, kterou pracuji, vytvářím, učím a dále posouvám v účinnosti a použitelnosti pro všechny. Zase by vysvětlení vyžadovalo velký prostor, nejlépe ovšem víkendový seminář. Slova jsou slova, až praxe vždy ukáže relevanci, validitu i účinnost té které metody. Další část vašeho dotazu směřuje k frekvenci muzikoterapie. Kdyby to šlo, tak bych doporučil každý den. Ovšem to je prakticky nemožné. Výborné je pokud se daří muzikoterapii dělat alespoň dvakrát – třikrát za týden. Součástí mého terapeutického přístupu je aktivní přístup pacienta a podílení se na terapii. Zase obsáhlá kapitola a zcela individuální. Jaký druh muzikoterapie použít, se ptáte ? Myslím, že na to už jsem vám odpověděl výše. Já mohu doporučit pouze metodu, kterou sám dělám a prakticky denně používám. K posuzování jiných muzikoterapeutických přístupů zde nevidím vhodnou platformu. Která muzikoterapie je nejlepší? Opět musím opakovat co jsem již napsal. Jedině dlouhodobé praktické použití, výsledky, empirický výzkum a kazuistiky nám mohou v tomto směru přinést odpovědi. Každý člověk je také jinak nastavený a je schopen přijímat jinou úroveň vědění a poznání. Není vše pro všechny. V muzikoterapii se musíme zabývat studiem mnoha vědních oborů – hudební teorie, organologie, biologie člověka, fyziologie, neurologie, kvantové fyziky, kosmologie, dějinami hudby a lidstva,  a mnoha dalších. Muzikoterapie je komplexní disciplína. Také je nutné formulovat záměr, což znamená jaké máme představy o muzikoterapii a co od ní očekáváme, respektive kam si myslíme, že můžeme v terapii zajít a na co všechno působit. Hra na kytaru jako forma je určitě dobrá. Z mého pohledu profesionálního muzikoterapeuta jde ovšem o zaměřený druh zábavy, možná vedoucí k určité mělké úrovni relaxace. Každá hudba je nositelem emocí. Pokud nám jde o zlepšení nálady pacientů, kytara se jeví jako vhodná. Ovšem připomínám mé výhradní používání nástrojů v přirozeném ladění. Kytara je v ladění temperovaném – upraveném, které je vnitřně rozladěné. Obyčejný konzument hudby to však neslyší. Já ano. To je pro mne celkem zásadní parametr, pokud má jít o skutečně odbornou muzikoterapii. Zábava je také nutná a dobrá nálada zvláště u depresivních pacientů rovněž není k zahození. Jak říkám, nejdříve je nutné se zamyslet nad tím, co od muzikoterapie očekáváme a kam až chceme zajít, co je tedy naším terapeutickým záměrem. Tam vidím začátek. Rovněž vidím jako nezbytnost odborný výcvik muzikoterapeuta. Za základ považuji minimálně 200 hodin muzikoterapeutického výcviku, osobní praxi + supervizi a sebezkušenostní výcvik.  V reálu bych ovšem požadoval po muzikoterapeutovi 500 hodin odborného výcviku, 500 hodin praxe, 200-300 hodin sebezkušenostního výcviku a 60 hodin supervize to vše rozložené v čase dejme tomu pěti let přípravy. Z napsaného plyne, že muzikoterapii nemůže dělat jen tak každý bez náležitého výcviku. Odbornost a praxe je nezbytná. Ale máte pravdu hudba dělá lidem dobře, ovšem nikoliv všechna. Uvedu příklad. Většina lidí na celém světě stále poslouchá nějakou hudbu v obchodě, v médiích, v MP4, v kině, na koncertech v dopravních prostředcích, v klidu doma. Kdyby obecně platilo, že je hudba univerzální terapeutické médium, byli bychom všichni zcela zdraví. Určitě sama cítíte, že je v tom nějaký háček. Inu a muzikoterapeut se nad tím, jaká hudba je pro člověka a muzikoterapeutické použití ideální, vhodná a tudíž účinná, musí zajímat primárně. Snad jsem vám odpověděl alespoň částečně na vaše otázky.
Na shledanou, Lubomír Holzer.

ZEPTALI JSTE SE

Pane doktore, mohl byste mně vysvětlit, v čem se odlišuje běžná hudební výchova od muzikofiletiky?
Já osobně mezi nimi žádný rozdíl nevnímám. Děkuji

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz.
Musíme si nejdříve stručně definovat hudební výchovu. Výchovy obecně mají za úkol vzdělávat a vychovávat žáky v oborech, které nejsou primárně intelektuální a racionální, ale mají vztah k umění či k pohybovým aktivitám. Mám na mysli skutečně pouze hudební, výtvarnou a tělesnou výchovu. K těmto účelům by zmíněné obory měly používat specifické výchovné a vzdělávací prostředky, metody, techniky a postupy, které k nim organicky náleží. Pokud bychom k této oblasti přidali ještě inkluzivní vzdělávání, museli bychom škálu použitých prostředků rozšířit o mnohé další, které napomáhají zmíněný model realizovat. Zpět ovšem k vaší otázce. Při zavádění muzikoterapie do školství jsem již před mnoha lety (cca 15 roků) narazil na překážky při akreditování muzikoterapeutických vzdělávacích programů na MŠMT. Bylo nám sděleno. že pedagog není terapeut a tudíž ani nemůže používat v rámci výchovně vzdělávacího procesu používat jakékoliv terapie. Čas běžel dál a mnohé se již změnilo. I tak jsme pedagogy  vzdělávali v muzikoterapii, neboť dle mého praktického poznání, muzikoterapie má své nezastupitelné místo ve výchovně vzdělávacím procesu na školách všech typů a pro všechny žáky. Nicméně ve zmíněné době, jsem po vzoru doc. J. Slavíka vytvořil pro akreditace schůdnou variantu a to právě zmíněnou muzikofiletiku. Já sám jsem poprvé termín muzikofiletika publikoval v odborném článku a uváděl při svých přednáškách z muzikoterapie již v roce 2006, následně pak ve svých scriptech (vznikala od roku 2010), které můžete najít na mých stránkách (www.muzikoterapie.net) ke stažení. 
Nyní ovšem musím citovat text, který jsem vytvářel a redigoval (Holzer 2012) : 
Muzikofiletika 
V rámci pedagogického a výchovného procesu nemůžeme často z provozních, odborných i legislativních důvodů hovořit o muzikoterapii. Ani nám mnohdy o vyloženě terapeutický provoz nejde. Potřebujeme ovšem aplikovat muzikoterapeutické techniky a naše činnost v takovém případě musí být také jistým způsobem pojmenována a prezentována. Nabízí se nám velice výhodné označení a tím je pojem „muzikofiletika“. V arteterapii přijatý a používaný termín artefiletika můžeme důvodně aplikovat i v muzikoterapii v již řečeném tvaru „muzikofiletika“. Artefiletika je obor na pomezí arteterapie, umělecky zaměřených předmětů – výtvarné a hudební výchovy a pedagogiky. Předmětem artefiletiky je osobnostní rozvoj prostřednictvím umělecké tvorby. V případě muzikofiletiky jde o odborné použití některých muzikoterapeutických technik v rámci výchovně vzdělávacího procesu. Účelem není terapie a diagnostika, ale právě muzikofiletické působení, které nepoužívá přímé výchovné a pedagogické metody. Pojem artefiletika přichází z oboru arteterapie a byl „vytvořen“ v České republice. Za autora pojmu „Artefiletika“ můžeme považovat Doc. PaedDr. Jana Slavíka. V jeho publikaci Slavík, J.: Od výrazu k dialogu ve výchově. Artefiletika, Praha: Univerzita Karlova – Karolinum: 1997, byl tento termín autorem použit poprvé.  Muzikofiletiku tedy můžeme chápat jako tvořivou a zážitkovou aplikaci základních muzikoterapeutických technik. Muzikofiletiku používáme v oblasti vzdělávání a výchovy. Muzikofiletiku realizujeme bez terapeutického a diagnostického záměru a její pojetí je následně reflektivní, zpětnovazební, vždy však s výraznou tendencí optimistického ladění a pozitivního vyznění. Cílem muzikofiletiky je rozvíjení psycho-emočního, intelektuálního, uměleckého a všeobecně kulturního potenciálu žáků, potencování jejich sociálních dovedností a kompetencí a prevence psychosociálních selhávání prostřednictvím muzikofiletických aktivit. 
Pojem Muzikofiletika 
Pojem muzikofiletika rozdělíme na dva základy: muziko a filetika Muziko: músikos z řečtiny znamená hudební, řecky moisika, latinsky musica znamená hudba; Filetika: termín je odvozen z řeckého „filein“ – milovat, mít v oblibě. Souvisí též s osobností a odkazem řeckého dramatika, spisovatele, vychovatele a pedagoga Filéta (Philétas) z Kósu. Narodil se kolem roku 320 př. n. l. a žil v Alexandrii. V díle tohoto umělce a myslitele můžeme sledovat charakteristické stránky filetického přístupu: uvolněný umělecký tvůrčí projev, prožitek a přemýšlivá reflexe směrem k výchově a vzdělávání. Filétos vychovával Ptolemaia II., pozdějšího správce Egypta. V době jeho správy zažil Egypt nebývalý rozmach v kultuře, umění a vzdělanosti. V samotném pojmu muzikofiletika se, jak vidíme z řečeného, jedná o slovní složeninu, řeckého „músikos“ nebo latinského „musica“, která je spojeno se jménem řeckého myslitele Filéta z Kósu. Na běžných školách neprobíhají terapie, ale pro práci s dětmi využíváme pouze prvky muzikoterapie, anebo pracujeme přímo muzikofileticky. S terapií musí klient (nebo jeho zákonný zástupce) souhlasit a chtít se jí účastnit. U muzikofiletiky, která se děje během výchovného i vzdělávacího procesu, není třeba souhlas vzhledem k tomu, že pracujeme na obecné úrovni a nepoužíváme techniky terapeuticky ani k diagnostice jednotlivce. Hranice mezi muzikoterapií a muzikofiletikou je velmi individuální a subtilní. Záleží na terapeutovi, na jeho zkušenostech, znalostech, vedení a schopnosti udržet vzájemné hranice těchto expresivních metod. Muzikofiletiku můžeme definovat jako umělecko-pedagogickou disciplínu, mající blízko k muzikoterapii. Muzikofiletika ovšem nepoužívá obvyklé výchovné a pedagogické postupy, ale vytváří nové, vlastní, mající základy v muzikoterapii, což při její realizaci vyžaduje značně odlišný přístup. Spojení exprese s reflexí nám umožňuje vymezit hranice mezi běžnou hudební výchovou a muzikofiletikou a zároveň ji přibližuje k muzikoterapii. Nesnaží se ale klienty – žáky – diagnostikovat a následně léčit, případně objevovat skryté problémy a řešit je. Zmíněný charakter ji zase přibližuje k hudební výchově. Muzikofiletika stojí mezi hudební výchovou a muzikoterapii. Snaží se o rozvíjení pozitivního v člověku a působí v oblasti sociálně patologické prevence. Na první místo staví příjemné prožitky z hudby a vlastní umělecké tvorby. Muzikofiletiku můžeme definovat jako hraniční disciplínu mezi muzikoterapií a pedagogikou. Používá muzikoterapeutické techniky k podpoře a rozvoji výchovně vzdělávacího procesu. 
Tolik citovaný text.
Mnohé se dnes jeví jinak i potřeby jsou jinde. Částečné suplování muzikoterapie je nasnadě. 
Z dnešního pohledu si musíme jasně uvědomit, že ani muzikofiletiku by neměl používat nikdo, kdo nemá alespoň základní muzikoterapeutický výcvik v počtu minimálně 200 hodin. Zatímco odborné výcviky v muzikoterapii v ČR fungují a jsou realizovány různými vzdělávacími institucemi, například na ICV FF UP v Olomouci běží systematický vícestupňový výcvik  v celostní muzikoterapii, žádné odborné vzdělávání v muzikofiletice, v uceleném systému neexistuje. Z odborného pohledu je termín a tzv. disciplína “muzikofiletika” uměle vytvořen a v profesionálně nemá valného významu. Bohužel jsem se před lety na jeho tvorbě a vzniku podílel já sám. Mezi odbornými českými muzikoterapeuty se dokonce hovoří o tom, že muzikofiletika jako taková neexistuje. Řečené vyplývá z již zmíněných faktů a z faktů, že v muzikofiletice neexistuje odborné vzdělávání a neexistuje ani profese muzikofiletik ani se o ní nehovoří. Jde tedy o zcela uměle vytvořenou oblast, která nemá žádné opodstatnění ani teoretické, odborné ani praktické. Při tzv. aplikaci “muzikofiletiky” v rámci výchovně vzdělávacího procesu či v inkluzivním vzděláváním všech žáků i se zvláštními vzdělávacími potřebami, jde pouze o využití některých jednoduchých či základních postupů – technik z muzikoterapie i z hudební výchovy. Vždy záleží na osobnosti a výbavě pedagoga. Nikdo by se neměl bez náležitého výcviku a odborného vzdělání v muzikoterapii, pouštět ani do muzikofiletiky, pokud už tuto činnost někdo potřebuje takto nazývat (vždy ovšem zcela uměle).  Jinak řečeno tzv. “muzikofiletika” se snaží suplovat speciální hudební výchovu a někde i hudební výchovu, potažmo muzikoterapii. V praxi vidíme jen používání známých postupů z muzikoterapie, speciální hudební výchovy i hudební výchovy a určitá skupina tzv. “specialistů” zmíněnou činnost nazývá “muzikofiletikou”. Formalismus a alibismus a úporná snaha uměle vytvořit nový obor je více než zřejmý. 
Následující schéma nám jednoduše vyjadřuje vzájemné vztahy mezi obory.  
 Hudba obecně (všechny hudební projevy, profesionální, poloprofesionální, amatérské a zábavné “muzicírování” pro vlastní potěchu). 
 Hudební vzdělávání – základní a profesionální (základní umělecké školy, konzervatoře, VOŠ, hudební akademie a vysoké hudební školy). 
Hudební výchova – v rámci základního a středního školství.
Speciální hudební výchova – základní speciální školy, praktické školy, výchova a vzdělávání žáků se speciálními či zvláštními vzdělávacími potřebami.
Muzikofiletika – pokud připustíme, že existuje. 
Muzikoterapie – ve školství odborná specifická činnost zaměřená na relaxaci a na podporu výchovně vzdělávacího procesu pomocí základních relaxačních technik. I pedagog s náležitým výcvikem je oprávněn tyto postupy a techniky používat. Z praxe víme, že se muzikoterapie hojně používá na základních školách všech typů a zaměření a pro všechny typy žáků, a to vždy v rámci celého vyučování, v hudební výchově i ve speciální hudební výchově nebo na speciálních základních školách se pravidelně aplikuje přímo muzikoterapie. 
Závěrem shrnutí a odpověď na vaši otázku. Tam, kde se v rámci výchovně vzdělávacího procesu na školách všech typů, zaměření a úrovní, nějaký proces uměle nazývá muzikofiletika, oko zkušeného a vnímavého pozorovatele vždy vidí určitý derivát známých činností, běžně již používaných. Těmito činnostmi máme na mysli hudební výchovu, speciální hudební výchovu a muzikoterapii. Tvůrce pojmu artefiletika J. Slavík měl na mysli zcela jinou věc a sice vytvoření nového výchovně vzdělávacího systému, majícího za základ prožitek z umělecké činnosti. Zde opět vidíme zcela rozličný význam pojmu i jeho obsah a formu. Váš postřeh je tedy zcela na místě. Tam, kde se jedná o známé postupy se snaží někteří naši kolegové neoprávněně vkládat umělý termín “muzikofiletika”. Nemá to žádné opodstatnění ani praktické ani odborné. V praxi se tedy nebojme označovat věci pravými pojmy a držme se zdravého rozumu. Snad jsem vám pomohl stručnou analýzou se vyznat v problematice kterou i já vnímám nešťastně a jako velké neporozumění specifickým odbornostem. Na shledanou, Lubomír Holzer.

ZEPTALI JSTE SE

Používáte ve své muzikoterapeutické práci také lyry ? Pokud ne, proč? Vím, že jsou velmi oblíbené a mohou být laděné i v pentatonice.
Děkuji za odpověď.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz.
Ve své muzikoterapeutické práci používám stovky hudebních nástrojů. Z metody kterou praktikuji vyplývá, že se jedná vždy o nástroje s přirozeným laděním, vyrobené z přírodních materiálů a ručně vyrobené prověřenými výrobci. Velice dbám i na osobnost výrobce nástrojů, neboť on primárně otiskuje svou osobnost, svůj přístup, celkové naladění, emoce, mentalitu, záměr, do jím vyrobeného nástroje. To je celkem jeden ze zásadních parametrů. To vše by mohly lyry splňovat. Ale jde o to posoudit všechny zmíněné parametry a vzít je důležitě, v mém případě zásadně v potaz. Temperované ladění například nevyhovuje ideálně lidskému organizmu, neboť je upravené a z hlediska současného znění fundamentálního tónu a alikvótních tónů, vnitřně rozladěné. Lidé tento aspekt neznají a většinou ani nevnímají. Buď o něm neví a většinou rozdíly mezi temperovaným a přirozeným laděním neslyší, tedy nedokáží rozlišit. To je velice obsáhlé téma samo o sobě a váš dotaz nemíří úplně tímto směrem. Zpět tedy k lyrám. Pokud dokážeme zajistit přirozené ladění, je vše v pořádku (z mého pohledu a z mé praxe). Samotná pentatonika to ovšem nezaručuje. Pokud máme na mysli durovou pentatoniku v systému 1. – 2. – 3. – 5. – 6. stupeň durové stupnice. Frekvenční úrovně a vzdálenosti mezi tóny zde nemáme přesněji deklarovány, definovány ani určeny. To máme tónovou oblast hudebně teoretickou. Dalším je parametr akustického znění, jak nám lyra či lyry znějí v prostoru a jak na ně prostor rezonančně reaguje? Co se akusticky děje, co slyšíme a vnímáme sluchem a ostatními smyslovými komoditami? Jaké vznikají akustické interference (což má opět vztah k přirozenému ladění)? Lyra není akusticky příliš vydatný nástroj neboť nemá rezonanční skříň. Zde vstupuje do hry kvalita strun, jejich rezonanční vlastnosti. To je část parametrů, které bych sledoval při použití lyry při muzikoterapii. Závěrem lze říci, že lyra je pro muzikoterapii vhodný nástroj a to jak pro skupinové použití, zvláště s pentatonickým laděním, tak i pro individuální muzikoterapii. Z mého pohledu bych ovšem věnoval zvýšenou pozornost všem výše zmíněným okolnostem (jistě jsem nevyčerpal celou škálu) a také predikovaným parametrům. Vše ovšem závisí na použitém muzikoterapeutickém přístupu, či metodě a na muzikoterapeutovi samotném. Na úplný závěr musím podotknout, že jak budeme při svém přístupu nároční a vědomí si všech souvislostí hudebně teoretických, přírodně fyzikálních i biologicko fyziologických a neurologicky muzikoterapeutických, takové můžeme očekávat a mít výsledky naší zodpovědné muzikoterapeutické práce. Ještě poznámka k vašemu tématu oblíbenosti něčeho nebo nějakého hudebního nástroje v muzikoterapii. Vidím celou věc opět parametricky. Což znamená, že muzikoterapeut by měl dopředu sám vědět na základě svého odborného vzdělání i výcviku a teoretických širokých znalostí, které nástroje jak působí a jaký mají vliv při práci muzikoterapeuta na naše klienty. Parametr oblíbenosti by tudíž neměl být tím určujícím, co nás vede správným směrem v muzikoterapii. Parafrázuji: když budeme často klientům pouštět písničky kupříkladu od M. Davida, také se mohou za jistých podmínek stát oblíbenými. Což zajisté neznamená, že jsou pro muzikoterapii tím nejvhodnějším médiem. Snad jsem vám aspoň částečně objasnil širokou problematiku použití jakýchkoliv hudebních nástrojů v muzikoterapii. Děkuji za pozornost a na shledanou, Lubomír Holzer.