VÝTVARNO (Page 3)

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, v literatuře se lze setkat s pojmy „velká“ a „malá“ tvorba. Mohl byste dodat nějaké podnětné příklady, na kterých by bylo pochopitelné, jednak co tyto pojmy označují a jak spolu souvisí s ohledem na praxi oboru výtvarná výchova?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. U tvůrčích výkonů, které prokazují hodnotu v širším historickém kulturním kontextu, se mluví o tzv. H-kreativitě (H-creativity = historical creativity) nebo „vysoké“ či „velké“ kreativitě (high-creativity, big-creativity, Big-C). Je-li hodnota tvorby omezena jenom na užší kontext, tj. na úroveň personální nebo skupinovou, užívá se pro ni označení P-kreativita (kreativita personální) neboli „malá“ kreativita (Little-C).

Malá kreativita může, ale nemusí být zatížena velkými nároky na hodnotu tvůrčího výkonu, takže výchově nechává prostor pro respekt k potřebám a možnostem žáků. Zároveň ale se v těsné souvislosti mezi “malou” a “velkou” kreativitou poukazuje na to, že každý, i dětský tvůrce má obrazně řečeno “ve své torně maršálskou hůl”: v budoucnu se jeho “malá” kreativita může stát “velkou”.

Rozlišení mezi Big-C a Little-C poskytuje oporu pro vysvětlení závislosti tvorby na učení a na zlepšování tvůrčího výkonu během cesty od novice ke zkušenému a vlivnému autorovi. Z toho též plyne, že kreativita vždy záleží na subjektivních tvůrčích aktech, protože každé dílo musí mít svého empirického autora (tímto pojmem se v estetice nebo teorii umění označuje autor existující jako historická osoba s konkrétním životopisem).

V tomto smyslu tedy „velká“ kreativita vyrůstá z „malé“ kreativity. Důvod je nasnadě: o kvalitách a hodnotě velké kreativity sice rozhoduje teprve kulturní kontext tvorby, v němž se „velké“ dílo má prosadit, nicméně, dílo nemůže vzniknout bez svého empirického autora, tj. bez malé kreativity. V tom se geniální tvůrce neliší od žáčka: dílo je vyjádřením autorského záměru tvořit. To je závažný rys tvorby prospěšný pro vzdělávání: tvorba závisí na autorském záměru, je autonomním projevem tvořící osobnosti a připouští různou úroveň hodnoty tvůrčího výkonu. Díky tomu bývá přitažlivá bez ohledu na osobní zvláštnosti, které naopak umožňuje vyjádřit a mezi lidmi sdílet.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jaký je váš názor na výzkum v umění či uměním a jak se jeho metody a výsledky liší od výzkumu vědeckého. Co z toho je potřebné vědět a aplikovat v praxi oboru výtvarná výchova?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz. Současný zájem o tzv. výzkum uměním (anglicky arts-based research) nebo umělecký výzkum (artistic research) vlastně sahá do hluboké minulosti. Navazuje totiž na starověkou antickou myšlenku tzv. dvojího poznávání. Na jedné straně je to poznávání prostřednictvím kritického rozumu – noéta. Na straně druhé se jedná o poznávání založené na tvůrčím uchopení intuitivního vhledu – aisthéta. Téma dvojího poznávání aisthéta – noéta se od antických dob v evropské kulturní tradici opakovaně rozvíjí v mnoha rozmanitých souvislostech a v posledních letech se oživilo právě prostřednictvím snah nahlížet na umělecké aktivity jako na výzkumnou činnost.

Hlavním argumentem pro pojetí umění coby výzkumu je myšlenka, že umění přispívá ke kumulaci poznání ve společnosti, že rozšiřuje lidskou zkušenost a podporuje rozvoj vědění. O tom se zřejmě nelze přít, protože důkazem jsou kulturní dějiny lidstva. Otázkou spíše je, jaký je vlastní předmět výzkumu, který je uskutečňovaný nikoliv v podmínkách a historických kontextech vědy, ale v umění. Nejsme totiž zvyklí tímto směrem uvažovat.

Neumím nabídnout žádnou nezpochybnitelnou odpověď, ale možná aspoň podnět k přemýšlení. Umění stěží může soutěžit se současnou vědou v přiléhavosti objektivizujícího vystižení reality, které se projevuje v praktické úspěšnosti technologií. Dějiny umění ostatně ukazují, že to nikdy nebylo jeho klíčovým cílem. Umění však vždy výtečně vystihovalo vztahy a souvztažnosti mezi člověkem a světem jeho bytí. V tvůrčím expresivním zkoumání světa lze proto rozpoznávat cosi výjimečného – speciální zájem o samotný proces, „jak se tvoří svět“ spojený se zkusmým, ale o to naléhavějším etickým apelem: je to dobré? V tomto smyslu lze umění považovat za výzkum lidských maxim. “Maxima” je podle Immanuela Kanta obecná zásada, kterou se lidé mají a mohou všeobecně řídit, ale jejíž respektování závisí na každém jednotlivci. Je to „subjektivní určení vůle“, které má být poměřováno nárokem na všeobecný souhlas, ačkoliv jeho zdůvodnění (na rozdíl od faktických a logických soudů) nelze objektivně dost průkazně podložit.
Člověk se obrací ke světu s nevysloveným nárokem na všeobecný souhlas vždy, když se projevuje jako původce-autor svých činů a soudů vystavených zodpovědnosti. Proto vymezujeme maximu v nejširším možném smyslu jako determinantu subjektivní vůle ke způsobu a působnosti autorského jednání podmiňující jeho srozumitelnost pro druhé lidi, tj. jeho význam, stejně jako jeho pojetí, styl a takt, soudy o jeho hodnotě i zodpovědnost za ně. Expresivní dílo maximy nepopisuje přímo, ale osvětluje jejich povahu zobrazováním či předváděním určitého pojetí světa a způsobu bytí; je vyjádřením toho, jak se lidská vůle k zvládání bytí promítá do světa v tvůrčím jednání, za které člověk nese autorskou zodpovědnost.

Takto artikulovaná maxima se v praxi konfrontuje s tradicemi, veřejným míněním, etickými normami nebo politickou mocí, a zároveň s osobním chtěním a touhou vycházející z věčné neúplnosti žití. Nároky ze všech těchto stran zpravidla nebývají ve vzájemném souladu ani mezi sebou, ani s osobní maximou a všechny jejich případné rozpory člověk musí při konkrétním rozhodování v praxi řešit, aniž má po ruce předem absolutně platný vzor situační podoby pro jednotlivé události. Týká se to všech lidských věcí, tj. těch záležitostí, které na historické ose mezi zrozením a smrtí jsou spojeny s mezilidskými vztahy, s kulturními, společenskými a environmentálními hodnotami, s politickým působením a mravním jednáním.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, ráda bych se zeptala na váš názor. V své publikaci „Umění a sociální transformace: pravda, autonomie a společenské makrostruktury“ L. Zuidervaart (2015, s. 44) navrhuje zaměnit slovo exprese za slovo artikulace. Používá je jako synonyma, tedy v jeho podání tyto termíny splývají. Co z toho oborově vyplývá?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za podnětný dotaz. Ačkoliv Zuidervaartův přístup v této i v jiných jeho publikacích je blízký mému pojetí, v tomto detailu, na který se ptáte, s ním nesouhlasím. Zuidervaart jako by zde podlehl “magii slov”, jak před ní kdysi varovali Ogden s Richardsem, místo aby pečlivěji zvažoval významové a logické souvislosti pojmů.

Slova „artikulace“ a „exprese“ pocházejí z latiny a proto jejich různojazyčné evropské ekvivalenty, včetně angličtiny nebo češtiny, mají stejný významový základ. „Artikulace“ znamená členění, rozčlenění nebo článkování. „Exprese“ je totéž co vyjádření, výraz. Z porovnání obou významů vyplývá, že slovo „artikulace“ klade důraz na vlastnosti toho, co je vyjádřeno, zatímco ve slově „exprese“ se jedná především o vztah mezi obsahem a autorským způsobem vyjádření. Jinak řečeno, v souvislosti s artikulací se jednoduše ptáme, jak je něco vyjádřeno (členitě), u exprese nás zajímá složitější problém: co je vyjádřeno jakým způsobem.

V Goodmanově výkladu je exprese vysvětlena jako zvláštní způsob symbolického zprostředkování obsahu, který se vyznačuje tím, že má být interpretován nikoliv doslovně, ale jako metafora. To je typické pro umělecké vyjadřování: např. tóny houslí nemáme vnímat a interpretovat doslovně jako běžné zvuky, ale jako hudbu zprostředkující určité téma, čáry uhlem na papíře jako kresbu apod. Z toho plyne, že každá exprese (v tomto smyslu) musí být artikulovaná, ale nikoliv každá artikulace je expresí v tom smyslu, jak zde tento termín vykládáme.

Např. i jednoduchá oznamovací věta pronesená v běžné řeči jistě je artikulovaná, ale zpravidla nemá valný smysl ji interpretovat metaforicky, tj. jako plnohodnotnou expresi. Totéž platí pro jakékoliv faktické jednání. Také ono je artikulované (tj. utvářené jako soubor záměrně realizovaných, resp. konstruovaných vlastností), ale expresí se stává teprve v odpovídajícím interpretačním kontextu, kupř. v podobě umělecké performance.

Z toho všeho vyplývá, že Zuidervaartova záměna pojmu “exprese” za pojem “artikulace” není přínosná, protože hází do jednoho pytle dva různě zobecňující pojmy a tak vede ke ztrátě informace (rozlišení) nějak podobně, jako bychom pojem “jablko” nahradili pojmem “ovoce”. Zuidervaartova obava, že pojem „exprese“ je příliš spojen s ideálem autenticity či subjektivity, postrádá smysl, jestliže on sám prosazuje novotvar „intersubjektivní imaginace“. Jestliže právem chápeme, že lidská imaginace, přestože se uskutečňuje privátně v mysli subjektu, je svou povahou intersubjektivní, protože její reálné podoby jsou vždy předurčovány kulturou, pro expresi to samozřejmě platí o to nepochybněji.

ZEPTALI JSTE SE

Ráda bych sdílela obtíž z praxe oboru, ze které vyplyne můj dotaz. Například slovo subjektivní (které je ale zaměnitelné za mnoho jiných pojmů užívaných jak v odborném, tak v běžném užití slova) se při obhajobách kvalifikačních prací může dostat do těchto souvislostí: student v prezentaci přibližující jeho práci pro komisi napíše jako jeden z výstupů: „Interpretace je vždy subjektivní“ (bez dalších upřesnění, tedy jako její jedinou a hlavní charakteristiku). Jeden z členů komise ho upozorní, že vždy interpretace „nějak“ subjektivní sice je, ale problém je v tom, že nejen a že se neví „jak“. A že mu tedy chybí veškeré dané úvahy nad komplikovaným jevem interpretace. Takže jeho věta je naivní, zejména s ohledem na téma práce: „Proč lidé špatně přijímají soudobé umění“ (tedy způsoby interpretace jsou hlavním tématem práce). Jiní členové komise čtou své posudky, kde slovo subjektivní ovšem také používají v běžném slova smyslu, takže vzniká napětí ve způsobu užití slova, co vlastně znamená a kdy, v jakém kontextu je už co chybou. Tak bych se ráda zeptala, jaké problémy oboru, jaké teoretické otázky doporučujete probírat mezi prvními, když student, budoucí učitel nastupuje do studia? Která odtajnění souvislostí nebo pojmů nejrychleji a nejúčiněji pomáhají například s výše uvedeným problémem koncepčního a běžného užití slov? Máte pro svůj obor nějakou ranou, ovšem ještě pro novice oboru přijatelnou fázi vstupu do problému vyjadřování se smyslově uchopitelnými jevy, které se následně musí interpretovat?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za dotaz, za nímž se opět skrývají hodně komplikované souvislosti. Zkusím odpověď rozdělit do dvou navazujících částí V první bych nejprve rád připomněl, že v běžné řeči sice využíváme toho, že žádný pojem nemůže být srozumitelný jinak než v síti významových a logických souvislostí s ostatními pojmy, ale obvykle těmto souvislostem nevěnuje soustředěnou pozornost – užíváme je jen intuitivně, bezděčně. Naneštěstí tím uniká z okruhu pozornosti závažný problém: slovo nemůže být srozumitelné mimo významové a logické vazby s jinými slovy v rámci svého jazyka, takže jakékoliv přesné vysvětlení závisí na tom, jak dobře vykladač rozumí těmto významovým a logickým vazbám uvnitř určitého pravidelného rámce. Čím je jejich síť složitější a čím přesněji jsou pojmy v této síti navzájem provázené, tím spíš můžeme mluvit o “hloubce” myšlení. Typickým příkladem je matematika. Na opačném pólu bývá ono Vámi vzpomínané “naivní” užití pojmů.
Tato úvaha souvisí i s pojmem “subjektivní”. Filozof matematiky Ladislav Kvasz (2015) navrhl ve své teorii tzv. instrumentálního realizmu jeho provázání s dalšími dvěma pojmy: “intersubjektivní” a “objektivní” prostřednictvím pojmu “realita”. Toto propojení je užitečné při snaze “odtajnit souvislosti” o nichž tu uvažujeme. Odlišíme-li tyto “tři pojmy reality”, jak je charakterizuje Kvasz, nebo “tři způsoby uchopení (vzdělávacího) obsahu”, jak bychom jim mohli říkat v didaktice, ukáže se, že uvedená trojice nikdy nemůže existovat jinak, než ve vzájemné závislosti. “Obsah v hlavě” je tedy sice subjektivní realitou, ale subjekt sám by o něm nevěděl, kdyby ho neuměl nějak vyjádřit. Toto vyjádření však musí být slyšitelné, viditelné, hmatatelné, tedy smyslově přístupné – jinak není “zvnějšku” přístupné V takovém případě se ovšem jedná o realitu, která se stává nezávislou nejenom na subjektu-autorovi daného výrazu, ale i na jakémkoliv jiném subjektu. Dejme tomu, kamenná socha jakési dávno zaniklé civilizace zapadlá kdesi v džungli, tam existuje bez ohledu na to, jestli o ní někdo ví. Je tedy objektivní realitou, byť byla kdysi součástí “subjektivního” autorského záměru.
A nyní to nejzajímavější. Prostřednictvím výrazu, resp. vyjádření, se lidé dokážou dorozumět. To ale znamená, že se musí shodnout na významu toho, co je vyjádřeno “objektivně jsoucí” realitou – např. stopami barvy na plátně nebo inkoustu na papíře. Jak je to možné, když “druhému do hlavy nikdo nevidí”? Je to možné jen proto, že všichni ti, kteří si navzájem rozumějí, vzájemně sdílejí společná pravidla pro vyjádření a interpretování obsahu, resp. jeho jednotek – významů, pojmů, konceptů. Čímž se obloukem vracíme k subjektivitě: má-li být něco vyjádřeno tak, aby tomu sám autor nějak rozuměl, musí to být do nutné míry odvozeno ze společně sdílených pravidel. Pak to ovšem nikdy nemůže být “jenom” subjektivní, ale vždy (!) je to mezi subjekty nějak (do určité míry) sdílené – intersubjektivní. Intersubjektivní realita je tedy jenom to, co je sdíleno alespoň dvěma lidmi prostřednictvím společných pravidel. Dobrou ilustrací je divadelní nebo hudební představení: v hledišti sedí mnoho diváků, kteří společně sdílejí stejné dramatické nebo hudební dílo (jinak by tam spolu nevydrželi mlčky sedět) jenom proto, že sdílejí pravidla jeho vyjadřování a interpretování. U hudby se tato intersubjektivní podstata díla skvěle potvrzuje existencí hudební notace: kulturní existence díla, tj. i jeho setrvávání v historii, je do značné míry závislé na jeho notovém zápisu.
Intersubjektivní realita je tedy nutnou podmínkou pro subjektivní vyjádření nebo interpretování, protože vyjádření nebo interpretování nelze uskutečnit jinak než nějakou výrazovou formou, jejíž podoba vždy závisí (více nebo méně) na doposud sdíleném systému pravidel. I sebevíce originální nebo geniální autor na něj navazuje – i kdyby jen proto, aby ho překonával nebo kritizoval. Proto Roland Barthes oprávněně tvrdí, že “nulový stupeň rukopisu” (tedy výlučně jen subjektivní vyjádření) nemůže existovat.
Takže bychom již v úvodu přípravy budoucích učitelů neměli opomenout rozlišení oněch Kvaszových tří pojmů reality spolu s objasňováním jejich vzájemné závislosti, o níž můžeme bez uzardění tvrdit, že je přímo osudová.

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den, v knize Václava Janoščíka Objekt (Kvalitář, 2015) se lze dočíst na s.14: “Bytí ve filosofii a zprostředkovaně i snad v naší kultuře obecně je vázáno na vztah (kolelaci) nazírajícího subjektu a nazíraného objektu; myšlení a bytí se ocitají ve vzájemném zajetí (myšlení a bytí), které současní autoři označují za korelacionismus. Autoři spojení v proudu nazvaném spekulativní realismus se staví proti korelacionismu a chtějí filosofii vrátit předpoklad, že svět existuje nezávisle na člověku…” Ráda bych se zeptala, jak lze vyloučit z tohoto procesu poznávání světa vnímající subjekt?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den, děkuji za dotaz, který jistě nemá žádnou konečnou odpověď, jako ostatně žádný z těch složitějších, ale o to může být přitažlivější se mu věnovat. Domnívám se, že pro běžné potřeby orientace ve světě výtvarné výchovy a výtvarného umění je účelné vycházet z předpokladu existence tří aspektů, které společně utvářejí naše vědomí reality: subjektivní, intersubjektivní a objektivní Subjektivní aspekt vyniká třeba v prožitku bolesti, utrpení nebo radosti nebo ve snech. V okamžiku prožívání je zřejmý, ale bývá obtížné ho zachytit a vyjádřit tak, aby byl jeho obsah uspokojivě vystižen. Intersubjektivní aspekt se ukazuje nejlépe během dialogu nebo třeba při poslechu hudby, kdy je možné zachytit ty momenty obsahu, které lze společně sdílet a na kterých se dá (inter-subjektivně) shodovat. Ze zkušenosti ovšem víme, že věci nebo bytostí existují i bez závislosti na našem vědomí nebo na našem poznávacím úsilí. Pak můžeme mluvit o jejich objektivní existenci. Z radikální pozice se nicméně dá tvrdit, že bez poznávajících subjektů nelze takovou existenci předpokládat. Např. zlomí-li se v lese strom, neexistuje žádný hluk, není-li někdo, kdo ho sluchem zachytí. Tento směr přemýšlení vede k závěru, že poznávající subjekt nelze z našich úvah nikdy vyloučit. Mluvíme-li o poznávání, je to dobře srozumitelné. Ale pokoušíme-li se uvažovat o bytí „jako takovém“? I tady lze zaujmout radikální pozici a, jak píšete, „vrátit předpoklad, že svět existuje nezávisle na člověku“. Domnívám se, že všechny podobné úvahy mají hodnotu nikoliv proto, že by bylo možné dospět ke konečnému řešení, ale proto, že nutí k hlubokému promýšlení a k společnému vyjednávání základů našeho lidského pojímání světa a sebe v něm.