DIVADLO (Page 4)

ZEPTALI JSTE SE

Nedá mi to, abych se nevrátil ještě k minulé odpovědi. Něco jsem tam “nakousl”, ale nedořekl, totiž to, že “se to zkoumat dá” A “to” byl v minulé diskusi výzkum působení dramatické výchovy na žáka (zkoumání skutečného vlivu dramaťáku na osobnost a životní dovednosti). Nuže – dá se to zkoumat tak, aby výsledek opravdu popisoval co nejvěrněji skutečnost (a nejen domněnky či náhodné poznatky)?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Divadelní dovednosti, k jejichž rozvíjení je náš obor primárně zacílen, ty se dají ověřit koneckonců tím, že prostě děcka/studenti/kdokoliv hrají. Na tom poznáme, jestli umí posadit hlas, vypointovat situaci, udělat gesto, které je náležité, být autentičtí atd. atd. Částečně tu můžeme ale poznat již i některé rysy osobnosti nebo sociální dovednosti. Např. pokud hráč, byť třeba technicky dobře vybavený, při improvizaci nutkavě “hraje na sebe”, můžeme to považovat za signál, že v jeho osobnostním nastavení něco skřípe. Pokud se tak stane jednou, koneckonců to nemusí nic znamenat. Pokud se to opakuje, můžeme začít uvažovat o tom, že “osobnost” tady de facto ruší kvalitu vespolné hry. Ta vyžaduje “hrát s někým”. Problém ale nastane, když půjdeme ještě dál a budeme se ptát právě jen na vliv dramaťáku na osobnostní rysy, sociální dovednosti a hodnotové žebříčky aktualizující se v běžných životních situacích. A tady – v návaznosti na předchozí odpověď – mohu říci, že ideální by bylo “stínovat” zkoumanou osobu celý den, vidět a slyšet jak jedná v různých situacích a jaké další vlivy na ni v životě působí (viz ten skauting v minulé odpovědi) a mluvit s ní o situacích i vlivech jako někdo, kdo si nejen vyslechne mínění zkoumaného, ale kdo u toho skutečně byl! Jenže něco takového můžeme uskutečnit jen velmi výjimečně. Takže se nabízí ještě jedna cesta. Jakési “křížové” zjišťování, cosi na způsob tzv. 360 stupňové zpětné vazby (vygooglujte si :-): Pokud bychom chtěli udělat skutečně výzkum vlivu oboru na jednání v životě, pak bychom potřebovali pozorovat zkoumaného v dramaťáku i mimo (byť třeba příležitostně), mluvit s ním, pokud je k dispozici šikovný test, nechat ho zkoumanému udělat, mluvit s jeho rodiči, spolužáky a dalšími učiteli, zjistit další vlivy a mluvit třeba i se skautským vedoucím. A tak dále. A všemi těmito cestami zjišťovat, co a jak se změnilo a co ne – podle toho, co by bylo cílem výzkumu a výzkumnou otázkou. Že to je hrůza? Ani ne, pokud by se věc pojala jako případová (lepší by ale byla vícepřípadová) studie. Toť dnes vše.

ZEPTALI JSTE SE

Líčila jsem jedné kamarádce, jak skvělá je dramatická výchova a jak mění lidí a tak dále. Kamrádka je ale hydrobioložka, studuje to, a ona se mne zeptala, jestli mám na podporu svého tvrzení nějaká “data z výzkumů”. Já neměla. Existují takové výzkumy?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Nu, pokud vím, není to žádná sláva. Tedy, abych byl přesný, nevím, jak je to k dnešku, ale v roce 2015 jsem kvůli psaní jedné publikace o oborových didaktikách (tedy i didaktice dramatické výchovy) sondoval, jestli máme k dispozici právě takové výzkumy a tedy i nějaká “empirická data”, která by podepřela naše obvyklá tvrzení o tom, jak náš obor zušlechťuje člověka a potažmo i společnost atd. Osobní zkušenost leckoho jistě mluví tak, že ano. Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod (atd. atd.). To všechno lze subjektivně připsat výchovné dramatice. Potenciály dělat lidi v různých parametrech šikovnějšími a lepším (atd. atd.) obor jistě má. Jenže subjektivní zkušenost je jen subjektivní. A tím nemíním, že to je “jen” zkušenost jednotlivce a ne výzkumem získaná a popsaná “reprezentativní” spoustou lidí. To jistě taky, ale nejen. Vraťme se k příkladové větě: Někdo se prostě v dramaťáku třeba “otrkal”, přestal se stydět, snadno si pak našel holku/kluka a dobře zvládl i následující rozchod. Tak zaprvé si ten někdo může myslet, že to způsobil dramaťák. A taky to tak může být. Ale taky to může být tak, že to způsobil dramaťák a taky skauting (do jednoho v úterý, do druhého ve čtvrtek) nebo dokonce hlavně skauting (i když dramaťák taky trochu …). A ještě může přijít do hry dobrá výchova rodičů, která najednou vykvete, když potkáme tu správnou holku/toho správného kluka. Krátce řečeno: že bychom oplývali výzkumy skutečného blahodárného působení našeho oboru, to neoplýváme. A další věc je ta, že podobně jako u dalších edukačních systémů ovlivňujících vlastnosti osobnosti či životní dovednosti (osobnostní výchova apod.), je hodně obtížné zjistit, zda a co přesně fungovalo, protože ve hře je řada, abychom to řekli jazykem metodologie, “intervenujících” proměnných, jejichž vliv můžeme umenšit “odebrat” a připsat ho naopak dramaťáku. Je to tedy sice složité, ale zkoumat se to dá. A některé výzkumy i proběhly. Podívejte se třeba do těchto článků, kde o některých píšu: http://pedagogika.ff.cuni.cz/system/files/PROLEGOMENA_I-II.doc

ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den. Při jednom setkání v Olomouci jste zmínil outdoorové drama. Nestihl jsem o tom podebatovat. Můžete něco z toho přiblížit?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Mohu. Jsa na dovolené, odpovím jen stručně, odkážu na text a případně se k tématu vrátím příště. Takže ono “stručně” (vycházím ze zmíněného – vlastního 🙂 – textu). O outdoor dramatu můžeme, myslím, mluvit, když jde:
1. o nalezení vhodné krajiny pro předem známou dramatickou herní akci;
2. o inspiraci krajinou pro vznik předem ne dané dramatické herní akce zde, v tomto prostředí.
V prvém případě máme daný příběh/téma v podobě (například) klíčových situací, z nichž se skládá. A k tomu víme nebo alespoň předpokládáme, že účinek bude posílen právě zasazením již připravených situací do krajiny.
Ve druhém případě k sobě necháme krajinu nejprve promluvit, necháme ji, aby nám nabídla pocit, představu, myšlenku, nápad a tedy i téma, situaci, postavu, příběh. To vše pak “v součinnosti” s krajinou na místě dotahujeme a rozehráváme a ukazujeme druhým a tak podobně.

Mimochodem, v angličtině se sousloví OD používá běžně pro divadelní představení v plenéru.

Zdroj:
Valenta, J. (2019). “Outdoor drama” aneb Lávka jako metafora.
In Neuman, J. & Šircová, I. (eds) Jaký je český pobyt a pohyb v přírodě? Sborník Sedmihorky 2018. Praha: Vysoká škola tělesné výchovy a sportu PALESTRA, spol. s r. o. a Projekt Odyssea, z. s., s. 45 – 50.

ZEPTALI JSTE SE

Co dělá “divadelní lektor”?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Začnu výrokem známým z filmu o černých baronech: “Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně…!” (a dodám): To není tak úplně jednoduché říci …
Záleží totiž na tom,
– jaký lektor (a s jakými zájmy, vzděláním, s jakým rozuměním kumštu a s jakou praktickou zkušeností atd., atd.) a
– v jakém typu úvazku (externí; člen divadla atd.)
– pracuje v jakém divadle (v “experimentujícím”, v zaměřeném na děti; v pohybovém či v “klasickém” velkém kamenném divadle)
– a oč tomuto divadlu umělecky, ale nejen, jde.
Divadelní lektor je někdo, kdo v divadle pořádá, vede atd. různé typy aktivit, které mají dát “divákům”, a to právě zhusta školním dětem a mládeži, ještě další přidané hodnoty k těm, které dostávají prostřednictvím koukání na představení. Co tím myslím? Lektor umožňuje divákům
– hlouběji proniknout do témat a zpráv konkrétních právě shlédnutých (nebo majících být shlédnutých) představení
– a tím je vést ke “zdokonalení” jejich diváctví, k pochopení smyslu divadla a ke “čtení” jeho poselství,
– poznat lépe divadelní provoz a vč. jeho technikálií,
– (na)učit se základy některé umělecké profese,
– a dokonce i vytvářet nějakolu podobu jevišntího artefaktu.
Pro divadlo pak může práce lektora zajišťovat dobrou zpětnou vazbu týkající se toho, jak je představení vnímáno atd.
Aktivity jsou jak jednorázové, tak ale mohou být i déledobější.
Pro další orientaci je možno se např. podívat na webu do bakalářské a návazně magisterské práce B. Frančíkové (FFUK) nebo L. Jiráskové (JAMU).
Jen stručně (a volně!) zrecykluji, jaké typy činností divadelního lektora popisují (abecedně):
Klíčové jsou
dílny k jednotlivým inscenacím
+
divadelní workshopy/tvůrčí dílny obecně (uvádějí do praxe divadelního tvoření)
+
divadelní studio při divadle jako de facto líheň budoucích kumštýřů nebo prostě další samostatná scéna divadla.
Dále jsou tu různé
dílny k dovednostem (hlas a mluva; maskérství; scénografie; pohyb; herectví …), dílny pro učitele, diskuse po představení, divadelní noci, prohlídky divadla, slavnosti v divadle apod.
To jest v kostce asi vše, co jsme k tomu chtěl napsati.