DIVADLO (Page 7)

ZEPTALI JSTE SE

Byla jsem na školení dramatické výchovy. Bylo to fajn, jen jsem se s lektorkou (i některými účastnicemi) neshodla v tom, že “v dramatické výchově je všechno dobře”. Opravdu?

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Taky si nemyslím, že v dramatické výchově je všechno dobře. I když jsem byl touto myšlenkou nějakou dobu poněkud oslněn. Bylo to zkraje 90. let, kdy obor vystoupil z “pedagogického undergroundu” a na scéně popřevratové edukační praxe začal hrát roli jednoho z kontrapunktů hromadného školního vzdělávání. Přesněji, toho jeho principu, který, byl verbalizován, praví: důležitá je transmise; vše je dáno předem, jacíkoliv žáci (malívelcítlustítencíchytříatiopační) se to musejí prostě jen nadrnčet. Teze, že všechno je dobře, kdybychom ji parafrázovali do podobného, by zněla třeba: ne všechno je předem dáno; žák je svébytná individualita s plným právem na vlastní vidění světa a vlastní sebevyjádření. Snad takto. Jenže už když tuto mou parafrázi čtete, nemůže Vám (doufám) nezavrtat hlavou, že být “svébytnou individualitou s vlastním viděním světa a sebevyjádřením” je – málo platné – limitováno tím, že některé věci jsou opravdu dané (třeba podle výsledků výzkumů atd. atd.) a některé je třeba se prostě naučit bez ohledu na to, jestli jsem osobnost svobodných názorů či ne. Třeba řídit bezpečně auto nebo nenadávat druhým, když si myslím, že jejich názory nejsou tak “svobodné”, jako ty moje. Ano, a taky jsou tu limity slušnosti. Atd. atd.
Ale teď k dramatické výchově. Jejím podstatným cílem je učit základům divadelního umění a též jeho vnímání. Ony základy spočívají ve specifické tvorbě modelů světa, života, člověka, jeho duší a vztahů. Specifičnost je v tom, že ty modely děláme sami ze sebe tím, že vstupujeme do rolí (tvoříme postavy) ve fiktivních rámcích (světech) – tím se lišíme třeba od výtvarníků. Ti tvoří jinak a jiné artefakty. Každá tvorba vyžaduje svobodu tvůrce – rozhodně tu vnitřní (vč. osvobození se od svých strachů z tvorby) a též vnějších (třeba abych se nemusel bát mít nápad, protože mi ho hned někdo “pěkně spočítá”). Potud ano. Když tvořím, “vymýšlím” (tělem, rozumem, citem – vším dohromady) a zkouším, je vše … jenže tady už nejde dost dobře použít výraz “dobře”. Spíše bych řekl, že vše je ‒ řekněme ‒ „akceptovatelné“. Čím víc ale jdu v tvorbě a zpracovávání již vytvořeného dál ‒ a teď to bude znít paradoxně ‒ tím víc se vyjevují ony limity. V dramatické výchově počínaje scénkami ve třídě a konče realizací představení.
Kde je vidím? Nuže, (nejen) podle mého úsudku jsou zřejmě tyto:
– technika: Např. nemohu dost dobře akceptovat, když někdo sice hraje zjevně srdceryvně, ale není mu rozumět ani slovo a ukazuje jen záda. To není dobře (pokud to ovšem není sofistikovaný umělecký záměr…).
– celková kvalita hraní role (vytváření určitého modelu někoho nebo něčeho): Pokud má hra fungovat, tzn. má se v ní dít to, co se v ní dít má, je dobré umět (trochu …) hrát (nerozepisuju se zde nyní o tom, co je gruntem “herectví” ještě dále mimo zmíněnou artikulaci apod.), byť v rovině školních etudek. Pokud někdo hraje tak, že není jasné co, může to být třeba i roztomilé, ale nemyslím si, že by to bylo dobře.
– dramaturgie: Předpokládám, že pokud máme v improvizaci vystavět dramatickou situaci, řada žáků se to musí naučit. Pokud ovšem někdo i po takovém učení vystaví situaci, která nejenže není dramatická, ale ještě je v podstatě plytká či o ničem, není to dobře.
Potud se to týká dovedností. Teď to bude trochu těžší:
– téma: O čem budeme hrát? Vzhledem k tomu, že jsme v edukativním uměleckém oboru, budu očekávat nějaký přínos pro rozvoj “klientely”. Pokud se skupina svobodně rozhodne, že zahraje iluzívní scénky na téma “Jak se Hugoušek pokadil”, může to být sice švanda, ale stejně budu čekat, že když už, tak se vzápětí poodejde k něčemu podstatnějšímu, co já vím ‒ třeba k tématu “strachu” nebo “životosprávy”. Pokud bychom skončili jen u scének pokakání, budu to považovat za mylný výklad teze “všechno je dobře“.
– etický rozměr tématu: A návazně: některé limity lidského chování jsou dány zákonem, jiné morálkou. Divadlo se zhusta věnuje prozkoumávání člověka na hranici těchto limitů či už za nimi. Totéž může dělat (a dělá) i edukační drama. Jde jen o to, aby věc ve výchovné(!) dramatice neuvízla na resumé(ch) typu: “Oko za oko, zub za zub.” Takhle bych si to též dovolil nepovažovat za dobře.
– vztah k divákovi (ať už ve třídě či v hledišti): A nakonec si myslím, že fakt není dobře, když někdo hraje tak, že to je trapná sebe-exhibice na diváka ohled neberoucí či tak, že otevřeně dělá z diváků blbce (což jest, prosím, něco jiného, než třeba nastavit divákovi uměleckou past, do níž by se měl chytit, aby ho naše hraní fakt vzalo za srdce i mozek).
Tyhle “limity” nejsou zdaleka jen něčím, co by mělo svazovat. Vlastně naopak. Ony definují kvalitu formy i obsahu, tedy divadelního hraní (třeba jen ve třídě) a pokud na něj někdo kouká, pak i kvalitu sdělení. Když tyhle kvality naplníme, hra nám to vrátí. Překročí hranici (třeba) prostého napodobení a stane prostředkem k tomu, aby nám divadlo (nebo „jen“ jeho postupy) opravdu dovolilo dobírali se hlubšího rozumění i cítění nás samých i lidí a věcí vůkol.
Koneckonců ‒ hudebka je taky estetická výchova, ale že tam není cokoliv, co z jedince vyprýští jako „ryzí zvuková autenticita jeho individuality“, dobře, to je možná pochopitelnější snadněji, než totéž v “dramaťáku”. Ale je to venkoncem, obecně a celkově totéž.

ZEPTALI JSTE SE

Jsem lektorka “outdoorů”, tedy zážitkové pedagogiky. Všimla jsem si, že v knížce o didaktice osobnostní a sociální výchovy nluvíte jako formě reflexe také o reflexi v průběhu akce o reflexi “před akcí” (říkáte tomu “pre-flexe”). To je celkem neobvyklý způsob reflexe … u nás chápeme reflexi především jako “ohlédnutí” za tím, co se dělo.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ano, u nás se o něm běžně nehovoří ani nepíše, i když se někdy dělá. Jde opravdu o tom, že se o množných přínosech toho, co budeme dělat, bavíme už před tím, než to dělat začneme. Na tento typ reflexe upozornil Dr. Jan Kolář ve své disertaci (odkaz na ni i na jeho zdroj je níže). A byl jsem tomu rád. Např. při přípravě učitelů nebo lektorů osobnostní a sociální nebo dramatické výchovy je “pre-flexe” ne sice trvale využívaným, ale příležitostně vhodným typem reflektování. V podstatě se ve výcviku pobavíme o tom, k čemu má technika směřovat, o tom, jaké psychologické “mechanismy” by měla oživit, ale i o tom, jak předpokládáme, že budeme osobně reagovat, jakou zkušenost s podobným činěním už máme atd. V těchto případech taková před-reflexe vlastně umoŽňuje uvažování o aplikaci již naučeného či již jindy/jinde získané zkušenosti. Předpoklady pak můžeme srovnávat se skutečností. Vlastně jde o strukturovanou a řízenou a “vytěženou” formu toho, co nejednomu účastníkovi výcviku/kurzu atd. proběhne spontánně hlavou, když ohlásíme, co se bude dělat, resp., když činnost instruujeme.