ZEPTALI JSTE SE

Jsem lektorka “outdoorů”, tedy zážitkové pedagogiky. Všimla jsem si, že v knížce o didaktice osobnostní a sociální výchovy nluvíte jako formě reflexe také o reflexi v průběhu akce o reflexi “před akcí” (říkáte tomu “pre-flexe”). To je celkem neobvyklý způsob reflexe … u nás chápeme reflexi především jako “ohlédnutí” za tím, co se dělo.

ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ano, u nás se o něm běžně nehovoří ani nepíše, i když se někdy dělá. Jde opravdu o tom, že se o množných přínosech toho, co budeme dělat, bavíme už před tím, než to dělat začneme. Na tento typ reflexe upozornil Dr. Jan Kolář ve své disertaci (odkaz na ni i na jeho zdroj je níže). A byl jsem tomu rád. Např. při přípravě učitelů nebo lektorů osobnostní a sociální nebo dramatické výchovy je “pre-flexe” ne sice trvale využívaným, ale příležitostně vhodným typem reflektování. V podstatě se ve výcviku pobavíme o tom, k čemu má technika směřovat, o tom, jaké psychologické “mechanismy” by měla oživit, ale i o tom, jak předpokládáme, že budeme osobně reagovat, jakou zkušenost s podobným činěním už máme atd. V těchto případech taková před-reflexe vlastně umoŽňuje uvažování o aplikaci již naučeného či již jindy/jinde získané zkušenosti. Předpoklady pak můžeme srovnávat se skutečností. Vlastně jde o strukturovanou a řízenou a “vytěženou” formu toho, co nejednomu účastníkovi výcviku/kurzu atd. proběhne spontánně hlavou, když ohlásíme, co se bude dělat, resp., když činnost instruujeme.