7.2.2019 at 9:14
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: hudební doprovod
Detail dotazu >>

Dobrý den,
děkuji Vám za odpověď na otázku týkající se složení skupiny v rámci primitivní exprese. Zajímalo by mě, zda jsou i nějaká doporučení týkající se hudebního doprovodu.
S pozdravem
Stanislava Kučerová

Dobrý den,
děkuji za váš dotaz.
Jako hudební doprovod je používána hra na bubny kongo a/nebo djembe, případně další bicí nástroje. Ideální je živě hraná hudba, která využívá izo-principu, spontánní synchronizace rytmu a tempa hudby s pohyby tanečníků. Ne vždy však máme příležitost spolupracovat s hudebníky. V tom případě využíváme reprodukovanou hudbu. Platí následující pravidla při výběru hudby:
– Doprovod bubnů je v rytmu 2/4 nebo 4/4, v tzv. binárních rytmech. Tyto rytmy jsou považovány za primární, jsou spontánní projekcí našich fyziologických pochodů nebo jiných významných dějů, které mají párovou podobu – bdění a spánek, nádech a výdech, noc a den atd.
– Rytmus by měl být pravidelný a snadno „čitelný“, v hudbě by se neměly objevovat rytmické nepravidelnosti.

– Hudba na nahrávce by neměla být doprovázena zpěvem, výkřiky či vokalizací. (Chceme, aby vokalizovali a zpívali účastníci naší skupiny, kterou vedeme. Pokud by byly vokalizace součástí nahrávky, snižovala by se ve skupině motivace k jejich aktivní produkci.)

7.2.2019 at 9:11
Odpovídá: Mgr. Tereza Houšková
Téma dotazu: Dramaterapie v Olomouci
Detail dotazu >>

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, kde je možné se v Olomouci a okolí potkat s dramaterapií? Je možné někam docházet?

Dobrý den,
děkuji za dotaz. V Olomouci vím, že se využívá dramaterapie spíše v rámci různých druhů programů. Určitě se s ní můžete setkat ve Sdružení D, dále pak na Středisku sociální prevence, kde je DT. určená pro děti v rámci pobytu v tomto zařízení. Dále pak v rámci primární prevence a rodinného centra v P- centru Olomouc, kde jsou též využívány prvky DT. Nebo mě ještě napadá Sdružení Spolu, které nabízí drama kroužek pro osoby s mentálním postižením. Dramaterapie se také realizuje v různých zařízeních pro osoby se závislostí viz předchozí dotaz. Pokud byste však chtěla sama navštívit dramaterapii a nepatříte do žádné z těchto skupin, nejsem si zcela jistá, kam bych Vás odkázala. Snad jen na samotné studium dramaterapie v rámci Univerzity Palackého v Olomouci.

6.2.2019 at 9:27
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: výtvarné galerie
Detail dotazu >>

Dobrý den, zajímalo by mě, kde jsou všude v České republice výtvarné galerie. Jsou jenom v krajských městech? Děkuji za odpověď.

Dobrý den,
v České republice je poměrně hustá síť výtvarných galerií ve vztahu k velikosti naší země a počtu obyvatel, což je určitě dobře. Níže posílám seznam galerií:

· Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory

· Galerie hlavního města Prahy

· Galerie Klatovy / Klenová

· Galerie moderního umění v Hradci Králové

· Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

· Galerie umění Karlovy Vary

· Galerie výtvarného umění v Chebu

· Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě

· Galerie výtvarného umění v Hodoníně

· Galerie výtvarného umění v Náchodě

· Galerie výtvarného umění v Ostravě

· Horácká galerie Nové Město na Moravě

· Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

· Lidická galerie / Památník Lidice

· Městská galerie Litomyšl

· Městská galerie Vysoké Mýto

· Městské muzeum a galerie Břeclav

· Museum Kampa

· Muzeum města Brna

· Muzeum umění a designu Benešov

· Muzeum umění Olomouc

· Oblastní galerie v Liberci

· Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě

· Rabasova galerie Rakovník

· Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích

· Slovácké muzeum v Uherském Hradišti

· Východočeská galerie v Pardubicích

· Západočeská galerie v Plzni

· Alšova jihočeská galerie

1.2.2019 at 16:29
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: DRAMATICKÁ VÝCHOVA
Detail dotazu >>

Byla jsem na školení dramatické výchovy. Bylo to fajn, jen jsem se s lektorkou (i některými účastnicemi) neshodla v tom, že “v dramatické výchově je všechno dobře”. Opravdu?

Taky si nemyslím, že v dramatické výchově je všechno dobře. I když jsem byl touto myšlenkou nějakou dobu poněkud oslněn. Bylo to zkraje 90. let, kdy obor vystoupil z “pedagogického undergroundu” a na scéně popřevratové edukační praxe začal hrát roli jednoho z kontrapunktů hromadného školního vzdělávání. Přesněji, toho jeho principu, který, byl verbalizován, praví: důležitá je transmise; vše je dáno předem, jacíkoliv žáci (malívelcítlustítencíchytříatiopační) se to musejí prostě jen nadrnčet. Teze, že všechno je dobře, kdybychom ji parafrázovali do podobného, by zněla třeba: ne všechno je předem dáno; žák je svébytná individualita s plným právem na vlastní vidění světa a vlastní sebevyjádření. Snad takto. Jenže už když tuto mou parafrázi čtete, nemůže Vám (doufám) nezavrtat hlavou, že být “svébytnou individualitou s vlastním viděním světa a sebevyjádřením” je – málo platné – limitováno tím, že některé věci jsou opravdu dané (třeba podle výsledků výzkumů atd. atd.) a některé je třeba se prostě naučit bez ohledu na to, jestli jsem osobnost svobodných názorů či ne. Třeba řídit bezpečně auto nebo nenadávat druhým, když si myslím, že jejich názory nejsou tak “svobodné”, jako ty moje. Ano, a taky jsou tu limity slušnosti. Atd. atd.
Ale teď k dramatické výchově. Jejím podstatným cílem je učit základům divadelního umění a též jeho vnímání. Ony základy spočívají ve specifické tvorbě modelů světa, života, člověka, jeho duší a vztahů. Specifičnost je v tom, že ty modely děláme sami ze sebe tím, že vstupujeme do rolí (tvoříme postavy) ve fiktivních rámcích (světech) – tím se lišíme třeba od výtvarníků. Ti tvoří jinak a jiné artefakty. Každá tvorba vyžaduje svobodu tvůrce – rozhodně tu vnitřní (vč. osvobození se od svých strachů z tvorby) a též vnějších (třeba abych se nemusel bát mít nápad, protože mi ho hned někdo “pěkně spočítá”). Potud ano. Když tvořím, “vymýšlím” (tělem, rozumem, citem – vším dohromady) a zkouším, je vše … jenže tady už nejde dost dobře použít výraz “dobře”. Spíše bych řekl, že vše je ‒ řekněme ‒ „akceptovatelné“. Čím víc ale jdu v tvorbě a zpracovávání již vytvořeného dál ‒ a teď to bude znít paradoxně ‒ tím víc se vyjevují ony limity. V dramatické výchově počínaje scénkami ve třídě a konče realizací představení.
Kde je vidím? Nuže, (nejen) podle mého úsudku jsou zřejmě tyto:
– technika: Např. nemohu dost dobře akceptovat, když někdo sice hraje zjevně srdceryvně, ale není mu rozumět ani slovo a ukazuje jen záda. To není dobře (pokud to ovšem není sofistikovaný umělecký záměr…).
– celková kvalita hraní role (vytváření určitého modelu někoho nebo něčeho): Pokud má hra fungovat, tzn. má se v ní dít to, co se v ní dít má, je dobré umět (trochu …) hrát (nerozepisuju se zde nyní o tom, co je gruntem “herectví” ještě dále mimo zmíněnou artikulaci apod.), byť v rovině školních etudek. Pokud někdo hraje tak, že není jasné co, může to být třeba i roztomilé, ale nemyslím si, že by to bylo dobře.
– dramaturgie: Předpokládám, že pokud máme v improvizaci vystavět dramatickou situaci, řada žáků se to musí naučit. Pokud ovšem někdo i po takovém učení vystaví situaci, která nejenže není dramatická, ale ještě je v podstatě plytká či o ničem, není to dobře.
Potud se to týká dovedností. Teď to bude trochu těžší:
– téma: O čem budeme hrát? Vzhledem k tomu, že jsme v edukativním uměleckém oboru, budu očekávat nějaký přínos pro rozvoj “klientely”. Pokud se skupina svobodně rozhodne, že zahraje iluzívní scénky na téma “Jak se Hugoušek pokadil”, může to být sice švanda, ale stejně budu čekat, že když už, tak se vzápětí poodejde k něčemu podstatnějšímu, co já vím ‒ třeba k tématu “strachu” nebo “životosprávy”. Pokud bychom skončili jen u scének pokakání, budu to považovat za mylný výklad teze “všechno je dobře“.
– etický rozměr tématu: A návazně: některé limity lidského chování jsou dány zákonem, jiné morálkou. Divadlo se zhusta věnuje prozkoumávání člověka na hranici těchto limitů či už za nimi. Totéž může dělat (a dělá) i edukační drama. Jde jen o to, aby věc ve výchovné(!) dramatice neuvízla na resumé(ch) typu: “Oko za oko, zub za zub.” Takhle bych si to též dovolil nepovažovat za dobře.
– vztah k divákovi (ať už ve třídě či v hledišti): A nakonec si myslím, že fakt není dobře, když někdo hraje tak, že to je trapná sebe-exhibice na diváka ohled neberoucí či tak, že otevřeně dělá z diváků blbce (což jest, prosím, něco jiného, než třeba nastavit divákovi uměleckou past, do níž by se měl chytit, aby ho naše hraní fakt vzalo za srdce i mozek).
Tyhle “limity” nejsou zdaleka jen něčím, co by mělo svazovat. Vlastně naopak. Ony definují kvalitu formy i obsahu, tedy divadelního hraní (třeba jen ve třídě) a pokud na něj někdo kouká, pak i kvalitu sdělení. Když tyhle kvality naplníme, hra nám to vrátí. Překročí hranici (třeba) prostého napodobení a stane prostředkem k tomu, aby nám divadlo (nebo „jen“ jeho postupy) opravdu dovolilo dobírali se hlubšího rozumění i cítění nás samých i lidí a věcí vůkol.
Koneckonců ‒ hudebka je taky estetická výchova, ale že tam není cokoliv, co z jedince vyprýští jako „ryzí zvuková autenticita jeho individuality“, dobře, to je možná pochopitelnější snadněji, než totéž v “dramaťáku”. Ale je to venkoncem, obecně a celkově totéž.

1.2.2019 at 16:23
Odpovídá: doc. PhDr. Veronika Broulíková
Téma dotazu: Divadlo neslyšících
Detail dotazu >>

Dobré dopoledne,
chtěl bych se zeptat zda budete připravovat k blížícímu se 30. výročí vzniku Vašeho ateliéru výchovné dramatiky pro Neslyšící nějakou souhrnou publikaci, která se týká historie ateliéru (divadelní projekty, pedagogické projekty, přesahy).
Děkuji.
Z.Kaloč

Dobré dopoledne,

ano, chystáme se zmapovat historii, proměny a současnost našeho ateliéru od jeho vzniku v roce 1992.

Zdravím

Veronika Broulíková

1.2.2019 at 16:33
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Amúzie
Detail dotazu >>

Hezký den, chtěla bych se zeptat, zda je možné se setkat u dnešních dětí s amúzií. Děkuji za odpověď. ZR.

Dobrý den, děkuji za zajímavý dotaz. Domnívám se, že projevy amúzie, tedy výrazné nehudebnosti, bývají u dětí poměrně řídké. Někdy je ne zcela správně ztotožňována s projevy zaostávání hudebních schopností a dovedností. U některých dětí se mohou projevit známky motorické amúzie spojené současně s poruchami artikulace, poruchou vzájemné koordinace mezi funkcí hudebního sluchu a fonačního aparátu. Ojediněle se projeví i v oblasti nástrojové hry (souvisí s hudební praxí). Osobně se domnívám, že procento dětí (i dospělých), u kterých lze mluvit o amúzii, je naprosto minimální. Vždy záleží na dostatečně podnětném prostředí a slovy Carla Orffa – věřit, že každé dítě je hudebně vzdělavatelné. A to jak z pohledu jeho tvůrčích schopností a dovedností, tak v oblasti vnímání hudby.

6.2.2019 at 8:27
Odpovídá: PaedDr. Petr Petráš
Téma dotazu: hudebně pohybové hry
Detail dotazu >>

Dobrá den,
chtěla bych se Vás zeptat jaké jsou možnosti využití hudebně pohybových her pro žáky s MR.
Děkuji za odpověď

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.
Pro žáky s MP mají hudebně pohybové hry velký význam. Dochází při nich přirozenou cestou k rozvoji nejen motoriky (hrubé i jemné), ale podněcují také spontaneitu žáků, jejich kreativitu a přispívají i k rozvoji jejich kognitivní schopností, zkrátka ovlivňují celkový rozvoj osobnosti žáka s MP. Vždy samozřejmě záleží na tom, abychom své žáky dobře znali a vycházeli při výběru vhodných her a činností z jejich aktuálních schopností. Následně si dovolujeme uvést některé z hudebně pohybových her, a náměty pro činnosti, které by měla zvládnout většina žáků s MP.

Pásla ovečky – stojíme v kruhu a držíme se za ruce. Nohy i ruce dělají houpavý pohyb do středu kruhu a na DUPY DUPY DUP..zadupeme, na CUPY CUPY CUP potichounku zacupitáme.

Had leze z díry – děti se drží za ruce, první vede určuje směr a pomalu se za zpívaní a v rytmu písničky děti proplétají prostorem. Učí se chodit za sebou. (Můžeme provádět ve třídě – proplétají se mezi židlemi, lavicemi, nebo v tělocvičně, v přírodě, s využitím různých pomůcek a překážek)

Kolo, kolo mlýnský – stojíme v kruhu, držíme se za ruce a v rytmu písně chodíme jedním směrem po kruhu. Na slovo BÁC se pustíme a dřepneme si. Z dřepu uděláme klek a na VEZMEME SI HOBLÍK, PILKU zkřížíme ruce a napodobujeme řezání pilky. Na TÁK SE ZATOČÍME si stoupneme točíme se dokola (každý sám, ve dvojicích…..).

Čižečku, čížečku

1. Čížečku, čížečku, ptáčku maličký,
pověz mi čížečku, jak sejou mák?
Aj, tak, tak sejou mák….3x
ruce dělají křidýlka ptáčka – z jedné ruky uděláme misku, druhá špetkou předvádí setí máku

2. Čížečku, čížečku, ptáčku maličký
pověz mi čížečku, jak roste mák?
Aj, tak, tak roste mák ….3x
ruce dělají křidýlka ptáčka – ruce dáme dlaněmi k sobě a směrem nahoru naznačujeme růst ( někteří si mohou stoupnout i na špičky)

3. Čížečku, čížečku, ptáčku maličký,
pověz mi čížečku, jak kvete mák
Aj tak, tak, kvete mák … 3x
ruce dělají křidýlka ptáčka
dlaně máme u sebe a pomalu se rozevírají (rozkvétají)

4. Čížečku, čížečku, ptáčku maličký,
pověz mi čížečku, jak plejou mák?
Aj, tak, tak plejou mák…3x
ruce dělají křidýlka ptáčka – špetkou naznačujeme vytrhávání plevele

5. Čížečku, čížečku, ptáčku maličký, pověz mi
čížečku, jak lámou mák?
Aj tak, tak. Lámou mák…3x
ruce dělají křidýlka ptáčka
dlaně v pěst naznačují lámání

6. Čížečku, čížečku, ptáčku maličký
pověz mi čížečku, jak jedí mák?
Aj, tak, tak jedí mák…..3x
ruce dělají křidýlka ptáčka – jedna ruka dělá misku, druhá špetkou nabírá z misky a přikládá k ústům

Pokud děti motoricky tento pohyb nezvládnou, mohou použít obrazový materiál (leporelo), ukazovat prsten, dřívkem, světelným bodem, pohybem očí… atd.

1.8.2019 at 10:09
Odpovídá: PaedDr. Lubomír Holzer
Téma dotazu: hlas
Detail dotazu >>

Dobrý den, jak můžu pomocí muzikoterapie a hlasových technik pracovat s hlasem tak, abych si ho “šetřila” a rozvíjela? Děkuji za odpověď, J. K.

Dobrý den vážená paní Kaprálová. Váš dotaz je častý. Nicméně danou problematikou rozvoje hlasu pro zpěv se dlouhodobě profesionálně zabývám. Pořádám za tím účelem i odborné semináře zaměřené právě na vámi zmíněnou oblast. Hlasové techniky jak mluvní, tak zpěvové jsou různě popisovány a vysvětlovány, různě vyučovány. Já k řečenému tématu přistupuji s pozice a pohledu jednak profesionálního hudebníka, speciálního pedagoga, celostního muzikoterapeuta, hlasového pedagoga i hudebního psychologa. Tedy divám se na danou oblast multioborově, komplexně a zároveň i dílčími způsoby, které vždy ovšem směřují k celku. První věcí je dýchání. To znamená, že adept, zájemce o hlasový rozvoj nebo úpravu i terapii musí nejdříve zvládnout brániční, přirozené dýchání až do stavu automatického používání. To je základní předpoklad. Bez zvládnutí dechu nemůžeme pokročit dále. Následně aplikuji metodické postupy, které sám používám pro sebe a které mají instrumentální základ. Rozhodně nevyučuji žádný stylizovaný a žánrový zpěv. To už musí každý adept dle svého zaměření. Učím zásadně přirozený zpěv a mluvu, bez manýrizmu, stylizací, žánrovosti, či afektovanosti. Zároveň je třeba si uvědomit, že vše je dlouhodobý proces. První výsledky jsou patrné většinou až po roce pravidelné a intenzivní práce. Byť jen část komponentů zde nemohu ani vyjmenovat, neboť je to velice rozsáhlá činnost a bez vedení odborníkem vám psaný text může ukázat pouze základní orientaci. Musím rovněž podotknout, že během víkendových nebo i několika denních akcí vám nikdo hlas neposadí, nepřetvoří a rovněž vás nenaučí zpívat. Zpěv a mluva, hlas, je práce na celý život. Jak cvičit, a jak se naučit používat hlas šetrně je cílevědomá a dlouhodobá činnost v součinnosti s náležitým odborníkem. Tuším, že vás trápí nějaký konkrétní problém. To bychom ovšem museli nejdříve domluvit konzultaci. Ať se vám ve zpěvu daří a pokud byste se skutečně chtěla někam posunout a rozvinout hlas i zpěv, zbývá pouze návštěva některé z mých akcí, která je tímto směrem zaměřená. Pokud tedy chcete šetřit svůj hlas a rozvíjet ho, vyhledejte odborníka v daném oboru podle vašeho zaměření a připravte se na dlouhodobou a systematickou práci. Bez toho se nic nestane. Sledujte také prosím moje www.muzikoterapie.net. Děkuji za váš dotaz a na shledanou, Lubomír Holzer.

28.2.2019 at 17:25
Odpovídá: PaedDr. Lubomír Holzer
Téma dotazu: Rozvoj hudebnosti u předškoláků pomocí celostní muzikoterapie
Detail dotazu >>

Vážený pane doktore,
jaké máte doporučení pro rozvoj hudebního cítění u dětí předškolního věku? Jaké využívat nástroje,hry, hudební skladby či písně?
Děkuji Vám za odpověď. Daniela Jeníčková

Dobrý den vážená paní Jeníčková. Velice děkuji za váš dotaz.
Pravidelně navštěvuji se svými muzikoterapeutickými programy i zařízení předškolní výchovy po celé ČR. Z mých praktických zkušeností i z teorie celostní muzikoterapie vyplývá její jednoznačně prospěšná použitelnost pro děti předškolního věku a rozvoj jejich hudebního vnímání, cítění a prožívání. Na začátku hudebního procesu je na jedné straně naše hudební paměť a již proběhlé hudební zážitky, naše hudební schopnosti – vlohy a ovšem vždy vnímání, což jsou velice mnohovrstevnaté a komplexní procesy. Současná mainstreamová materialistická věda vnímání chápe, posuzuje i vyhodnocuje jako smyslově fyzikální proces. Člověk, lidský organizmus však funguje i v oblasti metafyzické, metasmyslové. Česky řečeno v oblasti mimo fyzikální materiální jevy technologicky zachytitelné, mimo tzv. fyzikální realitu. Lidský organizmus vnímá vše kolem sebe a uvnitř i mimosmyslově, opět komplexně. Výsledkem toho všeho je kognice, nebo-li poznání, složité a komplexní kognitivní procesy probíhající jak ve sféře materiální, smyslově fyzikální, tak i mimo ni. Další zásadní položkou, vstupující do zmíněného procesu jsou vlohy, nadání, talent, jistá forma předurčení a údělu. Nadání se v oblasti hudební projevuje zásadním způsobem. Různá míra hudebních vloh je pro vše ostatní určující. Rozpětí škály možností hudebního talentu je velmi rozsáhlé. Od geniálních hudebníků, přes skladatele, dirigenty, instrumentalisty a zpěváky v prostoru profesionálním můžeme projít hudebními projevy amatérskými a majícím zábavný charakter a dospět až čistě k posluchačskému konzumnímu přístupu k hudbě. Naprostá většina lidí je schopna určitým specifickým způsobem vnímat hudbu. Patří sem i lidé smyslově postižení v oblasti sluchu i neslyšící. Existuje porucha, kterou označujeme jako amúzie. Názory na její interpretaci jsou velice rozličné. Jedná se o narušenou schopnost vnímat hudbu, nebo ztrátu smyslu pro hudbu. Takových jedinců je naprosté minimum. Zmíněný fenomén proto vynechávám. Vyžádal by si další speciální pojednání. Z pohledu celostní muzikoterapie jsou všichni lidé bráni jako možní příjemci hudby a tudíž muzikoterapie. Čtete správně – všichni. Jak jsem pravil v úvodu, existuje nejen smyslové vnímání, ale rovněž mimosmyslové, metafyzické, umožňující nám pracovat se všemi lidmi bez ohledu na jejich zdravotní stav a klasifikaci a to vždy bez kontraindikací. Tolik vstupní úvahy a informace.
Již od začátku své muzikoterapeutické praxe před dvaceti pěti lety, jsem svou metodu celostní muzikoterapie CMLH koncipoval a vytvářel tak, aby měla univerzální použití pro všechny věkové, sociální i zdravotní skupiny. V praxi to vypadá následovně. Pro předškoláky používám aktivní, pasivní a kombinované formy celostní muzikoterapie, vždy na základě požadavků objednatele a z rovněž hlediska okamžité použitelnosti, tedy maximálního muzikoterapeutického účinku. Další skvělou formou jsou muzikoterapeutické interaktivní pohádky, jež sám píšu a vytvářím. Děti i personál jsou průběžně zapojováni do děje pohádky. Stručně řečeno celá celostní muzikoterapie je velice vhodná pro své univerzální využití i pro děti předškolního věku a co znovu podtrhuji i bez jakýchkoliv známých kontraindikací. Příznivě rozvíjí hravou formou muzikálnost dětí, motivuje děti k aktivitě a zájmu o nejrůznější i exotické hudební nástroje, zvuky, rytmy, melodie i tanec. Abych byl přesný, musel bych nyní popsat celou teorii i základy praxe celostní muzikoterapie. To si ovšem může každý přečíst i vy na mých stránkách www.muzikoterapie.net. Při aktivní muzikoterapii s dětmi a personálem hrajeme na perkuse, tibetské mísy, šamanské bubny, balafony a mnohé další lidové i etnické nástroje z celého světa. Společným jmenovatelem je přirozené ladění nástrojů, zásadně přírodní materiály, a pokud možno ruční výroba od vyzkoušených výrobců, nejlépe z Čech, Moravy či Slovenska. Používám ovšem i nástroje africké, či australské – balafony, didgeridoo. Důležité je použití takových hudebních nástrojů, které umí každý byť základním jednoduchým způsobem použít bez předchozí průpravy či učení. Zde vidíme další důležitý parametr celostní muzikoterapie, při níž se vše děje nápodobou a okamžitou souhrou, bez učení se, paralelní výuka nesmí probíhat. Pokud při muzikoterapii sklouzneme k nějaké formě výuky (myslím tím skutečně vzdělávací procesy tak jak je z našeho školského systému všichni dobře znají), muzikoterapeutický mnohovrstevnatý proces se zastaví, neprobíhá. Při pasivní muzikoterapii děti relaxují vleže. Muzikoterapeut hraje a zpívá na své muzikoterapeutické nástroje. Je odborně vyškolen a vycvičen a tudíž ví jak. Kombinovaná forma, jak z názvu plyne, kombinuje oba zmíněné typy. Vše je nutné zažít, vidět a slyšet. Sebe lépe napsaný text praktickou situaci může jen vzdáleně a popisně přiblížit. Tudíž se i velice obtížně vytváří pro celostní muzikoterapii jakákoliv metodiky, postupy či “tzv. kuchařka”. Každý, kdo by chtěl takto pracovat a dosahovat úžasných výsledků pomocí metody CMLH, musí projít dlouhodobým výcvikem. Dalším typem jsou muzikoterapeutické pohádky. Muzikoterapeutické pohádky jsou specifické svými příběhy a interaktivním zapojováním dětí do děje. Dochází i na tanec a krátkou pasivní relaxaci v rámci příběhu. Zde se již dostáváme do oblasti příběhů v celostní muzikoterapii či jinak řečeno k celostní muzikoterapii v příbězích. Během pohádky muzikoterapeut použije různé múzické žánry, zpěv, hru na hudební nástroje a kombinaci obého, hereckou akci, vyprávění, tanec a společný zpěv i tanec s dětmi. Je zde volné pole působnosti, vždy ale s respektováním zákonitostí a principů celostní muzikoterapie. Pokud celou stručnou exkurzi shrnu, máme zde jednoznačný závěr. Celostní muzikoterapie přirozenou, nenásilnou i hravou formou rozvíjí a navozuje pozitivní vztah dětí k hudbě, příběhům, múzickým odvětvím včetně divadla a tance, zpěvu, hře na hudební nástroje a rozvíjí představivost, imaginaci, tvůrčí myšlení, abstraktní myšlení a pozitivní emoční prožívání. Děti si vytvářejí pozitivní pohled na svět a svou roli v něm. Školka se stává zábavným zařízením, přinášejícím stále nové podněty a rozvoj bez hranic. Muzikoterapeut vytváří vlastní dětské písně s textem i bez textu. Bez textu se jedná o popěvky mající jednoduchou cyklickou formu od dvou do osmi taktů, které se tematicky stále opakují. Repetitivnost je zásadní a vede krásně tvárný dětský organismus do změněných stavů vědomí, které pak následně velice podpůrně působí i ve výchovně vzdělávacím procesu. V praxi používáme i dětské písně s jednoduchými texty, zase repetitivními, které jsou děti schopny velice rychle opakovat a reprodukovat. Zároveň mohu směle říci, že pro rozvoj dětské muzikálnosti, tvůrčího potenciálu, vnímání a cítění hudby je celá celostní muzikoterapie jako stvořená a máme s ní jen ty nejlepší výsledky. Ovšem kdo ji chce používat, musí se ji naučit, což trvá i několik roků specializovaného výcviku. Nedá mi to a musím podotknout, že z výše řečeného zřetelně vyplývá stále se zvyšující potřeba muzikoterapie v předškolních i školních zařízeních. Přidávám k tomu návrh do školského zákona ve znění, že pokud má učitel, výchovný pracovník absolvovaný akreditovaný výcvik v muzikoterapii v minimální v délce 200 hodin + procesuální a případovou supervizi vlastní práce, měl by moci v rámci výchovně vzdělávacího procesu používat prvky muzikoterapii právě pro podporu již zmíněného VVP a také pro integraci žáků se zvláštními vzdělávacími potřebami. Je jasné, že jednotlivé zmíněné položky by šlo dále popisovat a vysvětlovat. V poradně ovšem nemáme tolik prostoru, ani k tomu není určena. Děkuji za pozornost a váš dotaz.
Na shledanou, Lubomír Holzer.

13.1.2019 at 16:15
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: složení skupiny v primitivní expresi
Detail dotazu >>

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, jaké je doporučené složení skupiny účastníků pro primitivní expresi. Je možné užít tento přístup i pro žáky základních škol?
Děkuji za odpověď.
Zdraví Stanislava Kučerová

Primitivní exprese není pravou skupinovou terapií, protože ve svém prvním plánu nepočítá se skupinovou dynamikou a jejím vývojem. Primitivní exprese je spíše terapií kolektivní, která využívá interpersonálních interakcí.
Počet účastníků se pohybuje od 10 do 30 dle velikosti sálu. Menší počet účastníků než 10 již není vhodný z hlediska snížené dynamiky skupiny, větší než třicetičlenná skupina může ztrácet přehlednost, kompaktnost a atmosféru blízkosti potřebnou pro pocit bezpečí.
Skladba účastníků ve skupině může být velmi různá. Primitivní exprese se provádí v homogenních i heterogenních skupinách (z hlediska pohlaví, věku nebo diagnózy).
 
Dobré zkušenosti jsou s heterogenními skupinami, kde jsou muži i ženy různého věku a mezi intaktní účastníky jsou zařazeni i někteří se specifickými poruchami či obtížemi. Primitivní exprese zapojuje všechny členy skupiny, ale přitom jsou jednotliví členové skupiny při tanci na sobě vzájemně relativně nezávislí. Znamená to, že nikomu nemusí vadit a nevadí, že někdo zrovna neplní úkol přesně podle pokynů nebo že nevykonává taneční sekvence přesně podle předvedeného vzoru. Děti či dospělí se specifickými obtížemi jsou tak součástí skupiny, i když reagují poněkud odlišně. Často toto přirozené neverbální přijetí pro ně znamená významnou emocionální korektivní zkušenost.
 
V homogenních skupinách dětí, adolescentů nebo dospělých z hlediska věku nebo pohlaví nedochází většinou k žádným obtížím. V homogenních skupinách pacientů (čerpám ze svých zkušeností se skupinou mladých psychotiků v remisi) je dobré zapojit zdravé asistenty, aby ve skupině zůstal zachován pozitivní pohybový vzor v dostatečné míře. Přístup je možný modifikovat pro potřeby účastníků různého věku, tedy i pro žáky základních škol.