22.4.2019 at 18:12
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: KERAMICKÁ HLÍNA
Detail dotazu >>

Dobrý den pane doktore,

zajímal by mě Váš názor na práci s keramickou hlínou u žáků v ZŠ. Využívat klasickou keramickou hlínu pro modelování nebo šamotovou? A z toho plyne 2.otázka – stačí pouze jeden výpal, když se nebude výrobek po 1. výpalu glazovat?

Děkuji Vám za odpověď a byla bych moc ráda, kdyby jste připojil nějaký příklad z praxe.

Přeji krásné dny .

Denisa Musilová

Vážená paní Musilová, milá kolegyně, k vaší dvojotázce sděluji:
1. výpal – jedná se o výpal bez glazur, tzv. “přežah” na teplotu do 1000°°, většinou 900 °

2. výpal – povrch výrobků se opatří glazurou, tudíž vzniká jednak estetický efekt a jednak činí povrch nepropustným.

Z tohoto důvodů je důležitý i 2. výpal. Pouze v případě. kdy se jedná o drobné ozdoby, zápichy atd. a mají mít funkci pouze “přírodní “doplněk do květináčů, na větve atd, je možné využít jen 1 výpal. K tomu však klidně poslouží i samotvrdnoucí hmota.

Hezký den přeje Petr Hanák

2.4.2019 at 17:14
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: PŘEDSTAVENÍ JAKO VÝZKUM
Detail dotazu >>

Opravdu může být divadelní představení výsledkem výzkumu?

Dobrý den,
děkuji za dotaz.
Ano. A nejen divadlo může být takovým výsledkem. Vstupujeme sice na pole terminologicky velmi rozmanité a dá se říci “nesjednocené”, ale použiju jeden z možných pojmů a řeknu, že tzv. “výzkum uměním” má v jedné(!!!) své variantě i tu, která je založena na výsledku označitelném jako “performativní”. Může to být tedy třeba i video, psaný dialog, ba i komiks. A tak dále. Aby bylo představení skutečnou výzkumnou zprávou, je ale potřeba, aby vycházelo ze skutečného výzkumu.
Samozřejmě, nejblíže k podobnému zpracování výsledků mají výzkumy lidí, jejich problémů, životů. Tedy výzkum témat sociálně antropologických, etnografických, sociologických či psychologických.
Mezi reprezentanty typu výzkumu využívajícího jako výstup ze šetření divadelní představení, patří
např. etno-drama/etno-divadlo spojené se jménem J. Saldañy (dnes emeritního profesora arizonské státní univerzity). S velkým zjednodušením lze říci, že “etnodramatický” text vzniká z analýzy provedených rozhovorů, “terénních” zápisků z pozorování, z analýzy textových dokumentů, mediálních výstupů apod. A pak se zahraje. Forem je ovšem více. Svým způsobem k nim lze přiřadit např. i to, když provádíme v určité komunitě (v podstatě etnografické) šetření za tím účelem, abychom pro ni pak zahráli určitý typ tzv. participativního divadla (u nás je známé např. divadlo-fórum umožňující vstup diváků do role obvykle jedné postavy), přičemž představení pojednává o (zjištěných) tématech a problémech této komunity.
Podstatné samozřejmě je, že divadelní ztvárnění nabízí příležitost jednak prezentovat “data”, tedy věcná konkrétní zjištění, např. v promluvách postav, jejich činech apod. Současně nabízí možnost prezentace zobecněných kategorií, resp. témat, díky faktu, že pracuje se znaky, s metaforou. A ta je – jak říká Saldaña – mj. instrumentem kondenzace dat. Toť k dnešku vše

2.4.2019 at 17:04
Odpovídá: PaedDr. Petr Petráš
Téma dotazu: netradiční hudební nástroj
Detail dotazu >>

Dobrý den, můžete mi poradit jakým netradičním hudebním nástrojem dovybavit psychorelaxační místnost? Děkuji za odpověď.

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz.

Záleží na prostoru a vaší finanční představě, ale rád bych vám doporučil rezonanční kolébku, která má muzikoterapeutické využití. Jedná se tedy o větší finanční náročnost, ale opravdu to stojí za to. Kolébka se používá i v MŠ, i pro osoby s těžkým postižením. Využívá se při rezonanční terapii, což je vibrační působení na celé tělo, fyziologii i mysl člověka. Má uvolňující, uklidňující účinky, působí v oblasti rehabilitace a bazální stimulace a přináší nové a velmi příjemné zážitky. Lze ji používat v leže, jak kolébku, nebo obráceně jako tunel, nebo ji postavit na výšku, zejména u méně mobilních dětí. Kolébky jsou vhodné pro děti všech věkových kategorií i pro dospělé. Rezonanční kolébka přenáší vibrace, které jemně pronikají do těla a mysli houpajícího se. Těžko se to popisuje, nejlépe je obrátit se na odborníka, který se tím zabývá a tyto netradiční hudební nástroje: vyrábí Ing. Tomáš Dufek – výrobce netradičních hudebních nástrojů.

2.4.2019 at 17:05
Odpovídá: PhDr. Jaroslava Dosedlová – Blížkovská, Ph. D.
Téma dotazu: techniky pro grounding
Detail dotazu >>

Dobrý den,
děkuji Vám za odpověď. Mohla byste, prosím, ještě uvést konkrétní techniky, kterými se dá grounding posílit?

Dobrý den, uvádím příklady technik pro podporu groundingu:

– Procházíme se bosky po sále, zaměřujeme pozornost na svá chodidla, vědomě je odvíjíme při chůzi, chodíme velmi pomalu nebo naopak rychle, pohybujeme se s představou chůze v mechu nebo v písku, snažíme se cítit svá chodidla jako široká a stabilní, naše chodidla se mohou potkávat s chodidly jiných lidí, můžeme se chodidly pozdravit.

– Ve vzpřímeném stoji přenášíme váhu ze špiček na paty, na vnější i vnitřní hrany, aniž bychom ukročili, s nádechem zvedáme prsty nohou, s výdechem opět pokládáme.

– Ve stoji spatném, kdy chodidla jsou rovnoběžně u sebe, střídavě zvedáme a zase pokládáme paty, prošlapáváme; chodíme po prostoru po špičkách, po patách, po vnějších i vnitřních hranách.

– Skáčeme na místě, dopadáme měkce na celá chodidla, kolena pruží.

– Protáhneme nárt (propneme špičku a položíme ji na zem, prsty nohou leží opřené na podlaze svou horní stranou, uvědoměle protahujeme nárt, aniž bychom nohu vytáčeli nebo vtáčeli do strany).

– Ve vzpřímeném postoji pokrčíme prsty na nohou a snažíme se takto „vyhrabat důlek v zemi“ za současného zvukového doprovodu, výrazné dechové frekvence a zvyšujícího se úsilí.

– Ve dvojici: jeden si klekne, položí své dlaně na nárty stojícího člověka a opře se do nich svou vahou, poté výměna

2.4.2019 at 17:09
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: Exprese v životě a umění
Detail dotazu >>

V minulých odpovědích jste uvedl tuto myšlenku: „v praxi však o rozdílech mezi užitím, slov, obrazů, tónů nebo třeba gest rozhoduje kvalita “směsi” exemplifikace, denotace a exprese za daných okolností. I navyklá situace všedního dne se díky tomu za příhodných okolností může pro vnímavého diváka stát expresí: obrazem nebo scénou vyjadřující své téma.“
Mohl byste, prosím, rozvést v příkladech ony běžné situace a odlišit je od exprese ve světě umění? Vaše úvaha by mohla mít výklad, že určité třeba jedinečné nebo syté zážitky našich životů jsou vlastně uměním, ale tak jste svou myšlenku zřejmě nezamýšlel.

Děkuji za podnětný dotaz.
Ve filozofii existují přístupy postavené na myšlence, že cílem života by mohlo či snad mělo být tvořit z něj umělecké dílo. V principu to znamená zaujímat vůči svému životu jak potřebný odstup, tak aktivní tvořivou účast, aby jej člověk mohl zároveň utvářet i nahlížet se snahou vtisknout mu určitý punc autorství a současně s tím udržovat citlivost této své “tvorby života” pro kulturní, sociální a přírodní kontext. To je především mravní nárok. Nicméně předpokládá značnou míru vědění o světě a o sobě v souvislostech světa.
Bez tohoto vědění nelze tvořit, ale bez něj nelze ani nic pořádně “vidět” v tom smyslu, že situace všedního dne se pro svého vnímatele stane “obrazem nebo scénou vyjadřující své téma”, jak bylo řečeno minule. Takové “vidění” je závislé na “vědění” a jedno i druhé závisí na dovednosti sdělně vyjádřit příslušný obsah – závisí tedy na expresi. Jenomže k ní autor potřebuje nejenom mnohé “vidět” a “vědět”, ale také “tvořit”. Přitom se musí potýkat se svými nedostatky, které jeho schopnost “vidět”, “vědět”, “tvořit” různě omezují. Kromě toho se každá expresivní tvorba musí vyrovnávat se zásadním vlivem kulturního kontextu, tj. s expresivními díly, která již byla vytvořena.
Pro autora, který nemá ambice prosadit se v umění, nemusí být vliv kulturního kontextu příliš zřetelný, ale přesto na něj vždy působí, protože je nutnou podmínkou každého výchozího rozhodnutí “jak” a “co” tvořit. Nápadný se pak stává v okamžiku, kdy se autor pokusí účinněji vstoupit do kulturního prostoru. Jeho dílo bude podrobeno hodnocení a výběru ze strany přijímacích komisí uměleckých škol, kurátorů výstav, ostatních autorů, uměleckých kritiků atd. Ale i když se pokusí prosadit jenom třeba na Internetu, narazí na kritiky převážně anonymní veřejnosti, nebo se stane předmětem nekritického zbožňování atp., což všechno jeho tvorbu ovlivňuje v mnoha různých podobách a variantách.
Z toho všeho má být znát, že exprese, resp. expresivní tvorba v žádném případě není samozřejmost, která “spadne z nebe”. Každá snaha o expresivní projev vyrůstá ze svého kulturního kontextu a její kvality jsou podmíněné kulturně podmíněnými hodnotami autorského “vidění”, “vědění” a schopnosti tvořit právě to, co má být podle autorského záměru vytvořeno.
Budeme-li tedy slovo “umění” chápat jen jako obecné označení pro pozitivní hodnotu, pak lze i jedinečným či sytým životním zážitkům připsat umělecké rysy. Jak bylo ale výše popsáno, i v takovém případě musíme brát v úvahu, že schopnost zahlédnout v životních situacích umění závisí na rozvinutých schopnostech vnímatele “vidět”, “vědět” a “tvořit” v závislosti na kulturním kontextu. Jeho vliv je vesměs implicitní, ale není o nic méně působivý.
Budeme-li chápat umění úžeji jak je obvyklé, tj. jako určitou kulturní doménu se svými specifickými, historicky proměnlivými pravidly, pak nejde jen o vzpomínané “zahlédnutí” umění v situaci, ale především o tvůrčí expresivní vyjádření toho, co bylo zahlédnuto: o vyjádření dostatečně silného tématu, které se dokáže prosadit v konkurenci mezi všemi ostatními uměleckými díly. Umění v tomto smyslu je explicitně veřejná, společenská, kulturní, mnohdy i politická záležitost podmíněná mnoha nároky a pravidly, zjevně to není jen privátní autorský jev.

2.4.2019 at 17:11
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: Pojem typizace
Detail dotazu >>

Ráda bych se zeptala na pojem „typizace“, co řeší ve výtvarných disciplínách? Má nějakou pojmovou paralelu v běžných situacích oboru? Děkuji za odpověď.

Dobrý den, děkuji za inspirativní dotaz. Pojem “typizace” bývá řazen do páru s pojmem “objektivizace”. Oba společně sdílejí základní funkci: symbolicky zprostředkovat nějakou obecnou myšlenku (ideu) užitím určitého smyslově vnímaného nosiče (výrazu). Z toho plyne, že hybným momentem obou těchto pojmů je zobecňování nebo abstrahování – postup od jedinečných stavů subjektivní zkušenosti k jejich splývání do společného a intersubjektivně sdíleného obsahu.
Při objektivizaci tento postup vyústí do víceméně jednoznačných pojmů a kategorických soudů nebo úsudků, které si nárokují všeobecný souhlas a lze je (pokud možno) fakticky ověřovat na základě evidence (“je to zřejmé”).
Příznačným příkladem je objektivizace v matematice. Jestliže se lidé shodnou na pojmenování čísel a na základních početních operacích, lze pak na tomto podkladě objektivizovat jakoukoliv subjektivní zkušenost s počítáním libovolných objektů, přičemž vzájemná intersubjektivní shoda je dokonalá. Příkladem je úloha: jaké číslo si myslím, jestliže jde o číslo přirozené a jeho dvojnásobkem je číslo 4? Povšimněte si, že každému člověku, který zná matematiku aspoň ze základní školy, tato úloha umožňuje “nahlédnout do mysli” jejího autora, přičemž všichni řešitelé (pokud se nedopustí výpočetní chyby) dosáhnou stejného výsledku, takže stav jejich myslí splyne do jediného společného obsahu: 2. Současně platí, že tato úloha poskytuje nástroje k dokonalé předpovědi “stavu světa”: jakékoliv spočítatelné 4 objekty, které “ve světě” najdu, lze bez výjimky rovným dílem rozdělit na dvě seskupení dvou objektů.
Téměř stejně dokonalou shodu umožňuje fyzika a podobné tzv. exaktní obory, ale u nich již hrozí nebezpečí, že při zjišťování “stavu světa” – jemuž se říká měření – vzniknou odchylky, které nebude možné překonat a ponechávají prostor pro otázku, zda náš pokud o objektivizaci neselhává. Kupř. určitá řada měření ve fyzice může být zakreslená do křivky připomínající matematickou křivku. Problém je v tom, že mezi měřeními je vždy nějaká prodleva (“mezera”) a nadto každé z měření může být zatíženo chybou, takže nelze s úplnou jistotou tvrdit, že vytvořená křivka má opravdu takový průběh, který odpovídá ideální matematické křivce: co když se někde v těch mezerách anebo za závojem chyb skrývá “jiný svět”, než se domníváme? Jak známo, dostatek inspirací v tomto směru poskytuje kvantová mechanika.
Navzdory všem nesnázím však lidé objektivizaci nezbytně potřebují přinejmenším jako směrnici pro všechny pokusy dorozumět se o tom, co je pro nás společné. Bez usilování o objektivizace bychom přišli o náš základní nástroj dorozumění i porozumění – o společný jazyk. Přesto, jak prokazuje celá kulturní historie lidstva, nám pro intersubjektivní sdílení obsahu nepostačuje jenom objektivizace. Je to zjevné z toho, že kromě vědy se v lidské civilizaci stále rozvíjí i umění. Přitom je jasné, že umělecké vyjadřovací prostředky neusilují o sdílení idejí úplně stejným způsobem jako věda. Právě proto nemluvíme jenom o “objektivizaci”, ale také o “typizaci”.
Typizace není založena převážně na principu kategorického soudu a usuzování, ale především na principu obrazného předvedení: tvůrčí exprese. To, co je obrazně předvedeno, je typickým reprezentantem (typem či “vzorkem”) své třídy jevů a současně je nutné, aby to bylo interpretováno v symbolickém režimu “jako” – v režimu metafory či trópu příznačném pro daný kulturní kontext. Tím vzniká příležitost, aby se každý interpret ocitl “v kůži autora”, protože je konfrontován s typizovaným vyjádřením (modelem) autorovy osobní zkušenosti. Přitom musí zvládnout typizační metaforický přesun od “díla-věci” k zobecnění vlastní zkušenosti na sdílenou kulturní úroveň, ale současně zachovat svou interpretační a prožitkovou osobitost. Jak tento složitý postup probíhá?
Podívejme se na sochu Krista na kříži. Hluboce věřící křesťanský umělec, který ji před staletími tvořil, vytvářel typ – typ člověka trpícího pro hlubokou myšlenku. Porozumět tomuto dílu, to znamená nejenom umět se ztotožnit se zobrazeným utrpením, ale současně od něj psychicky odstoupit natolik, aby vznikla příležitost k zamyšlení se a k diskusi nad ideou – nad poselstvím vloženým do díla uvnitř daného kulturního kontextu Čím lepším věděním kontextu je interpret vybaven, tím lepší šanci má porozumět hlubokým myšlenkám, které autor usiloval dílem zprostředkovat. Mohli bychom krok za krokem procházet jednotlivými vlastnostmi předváděnými dílem (hlava zraňovaná trnovou korunou, rána v boku, končetiny probité hřeby, zmučená pohublá tvář), každou z nich zvažovat s ohledem na hluboké myšlenky, které tvoří jejich interpretační kulturní rámec, a na tomto základě posuzovat zdařilost a míru hodnoty díla. To je běžná praxe umělecké kritiky nebo v dějinách umění.
Povšimněme si zvlášť pozorně, že i při typizaci je nezbytností snažit se objektivizovat subjektivní dojmy a prožívání, ale na rozdíl od výše popisované “samotné” objektivizace se typizace neobejde bez osobní autentické účasti na zprostředkovaném obsahu. Na rozdíl od faktického ověření založeného na evidenci (jako při výše vzpomínané objektivizaci v matematizace nebo exaktních vědách) zde proto převažuje tzv. autentifikace – přesvědčení o věrohodnosti založené na znalosti kulturního kontextu: “to sedí, to je výstižné”. Ve filozofii se to může povědět tím, že kromě zobecňující perspektivy “třetí osoby”, se tu nutně uplatňuje i zkušenostní perspektiva “první osoby”. V neurovědách se mluví o “egocentrickém adaptačním rozhodování”: nemohu spoléhat jenom na fakta, ale musím brát v úvahu svou autentickou osobní zkušenost a své osobní preference. Příklad: venku prší, takže na základě objektivního faktu si vezmu plášť do deště, ale rozhodnutí, zda bude červený, modrý nebo černý, je jenom moje, i když přizpůsobené objektivním okolnostem: je “egocentrické a adaptační”.
Díky perspektivě první osoby není u typizace vyžadována dokonalá interpretační shoda jak třeba v matematice. Je sice třeba shodnout se do potřebné míry na tom, co je dílem vyjádřeno, ale dílčí rozhodnutí o jeho kvalitách se mohou různit, aniž je typizace zpochybněna Takže např. se potřebujeme shodnout, že socha Krista vyjadřuje utrpení, ale můžeme se legitimně lišit v tom, zda dílo vyvolává u diváka soucit, zděšení, smutek, náboženské vytržení apod. Tímto způsobem při interpretaci vznikají tzv. “empatické skupiny” lidí s podobným přístupem, mezi nimiž může probíhat plodný dialog. V Rámcovém vzdělávacím programu pro výtvarnou výchovu se možnost existence empatických skupin terminologicky označuje “uplatňování subjektivity”, zatímco dialog, který se mezi nimi rozvíjí, patří do okruhu “ověřování komunikačních účinků”.

Ve výtvarné výchově je typizace součástí jakékoliv tvůrčí exprese: i kdyby žák třeba jen kreslil motýla, musí do potřebné míry zvládnout typizaci: jak sdělit “ideu motýla” prostřednictvím “udělané věci” – typu? Během procesu tvorby nebo když je dílo dokončeno lze vést dialog o tom, jak která jednotlivá vlastnost přispívá k hodnotě díla a jak by případně mohla být zlepšena, aby se dílo dalo lépe autentifikovat. Je jasné, že přitom zásadně záleží na hloubce myšlenky a na schopnosti ji do díla co nejlépe vtělit. Kresba, která jen bezmyšlenkovitě opakuje dávno známé schéma, není hodnotnou expresí, protože není dobrou vizuální metaforou: je to jen značka či znak nesoudí jednoduchý význam. Teprve tehdy, když vyjádřené vlastnosti co nejlépe podporují autorský záměr a ten je nesený dostatečně hlubokou myšlenkou, stává se kresba hodnotným expresivním dílem. Snadno se o tom můžeme přesvědčit při diskusi o díle, která se zaměří na to, v jaké míře výtvarné vlastnosti díla podporují jeho expresivní kvality a přispívají tím k sdělnosti vizuální metafory zprostředkované dílem. Přitom zřetelně vynikají rozdíly mezi “mělkostí” a “hloubkou” myšlenek dílem vyjadřovaných.

2.4.2019 at 17:17
Odpovídá: Mgr. Tereza Houšková
Téma dotazu: Terapie Divočinou
Detail dotazu >>

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda existuje nějaké propojení mezi Terapií Divočinou a dramaterapie. Vidím totiž, že se na tu terapii tady někteří ptají.
Já ji vůbec neznám, tak nevím, zda mi něco z expresivek neunika :-). Děkuji.

Dobrý den,
nebojte nic vám neuniká. Terapie Divočinou do expresivních terapií nepatří. I když se v rámci výjezdů s klienty na Terapii Divočinou některé techniky expresivných t. používají. Terapii Divočinou bychom mohli zařadit asi nejlépe do tzv. Green activities- tedy Zelené aktivity, kde jsou také například… erogoterapie (např. na zahradě, lese, s přírodninami) zážitková pedagogika, terapie dobrodružstvím, zátěžové kurzy a další odvětví, které se nějak pojí s bytím v přírodě.

2.4.2019 at 17:19
Odpovídá: prof. PhDr. Veronika Broulíková
Téma dotazu: Divadlo neslyšících
Detail dotazu >>

Pěkné odpoledne,
na festivalu Encounter/Setkání divadelních škol 2019 jsem zjistil, že bude v OFF programu i představení “Doživotí”…ve znakovém jazyce s tlumočením do českého jazyka. Je možné trochu přiblížit tento projekt?
Děkuji ZK

Pěkné odpoledne,

Jedná se o experiment, který je zaměřen především na spolupráci neslyšících a slyšících tvůrců. Autorský tým směřoval především ke zkoumání procesu přípravy projektu, na využití znakového jazyka, znakované češtiny a dalších variací na jevišti. Každopádně je dobré toto experimentální představení vidět.

S pozdravem

Veronika Broulíková

2.4.2019 at 17:21
Odpovídá: PhDr. Dana Novotná, Ph. D.
Téma dotazu: Písničky pro děti
Detail dotazu >>

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, co říkáte současné hudební tvorbě a písničkám pro děti. Děkuji za odpověď a Váš názor. IR.

Hezký den, domnívám se, že v současné době existují velké kvalitativní rozdíly nejen v samotné tvorbě pro děti, ale zejména v interpretaci písní. Osobně se přikláním k originálnímu hudebnímu materiálu a ráda pracuji s písněmi, které jsou něčím svébytné, zajímavé, vtipné (vypointované) a to jak po stránce hudební tak textové (např. V. Merta, Z. Jandová – Ryba z Havaje, písně P. Jurkoviče, E. Hradeckého, J. Horáčkové nebo spolupráce různých interpretů a autorů – Sloni v porcelánu či literárně hudební zpracování Kocourka Modroočka v nastudování divadla Ypsilon). Určitě by se dala zmínit řada dalších z tvorby Z. Svěráka, J. Uhlíře, J. Nohavici, P. Skoumala, …. A rozhodně bych nezanevřela ani na písničky lidové, které (opět v různých podobách) lze slýchat, ale nejlepší je, si je s dětmi zazpívat. Hodně hezkých melodií. DN

6.3.2019 at 13:22
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: netradiční výtvarné techniky
Detail dotazu >>

Vážený pane doktore,

zajímal by mě Váš názor na využívání netradičnch výtvarných technik v předmětu VV. Mám na mysli smaltování, malbu na hedvábí, na textil, decoupage, aranžování aj.? Nebo jste zastáncem klasické malby a kresby? Co preferujete v hodinách VV?

Děkuji za Vaše názory

Vážená kolegyně, jsem bytostně zastáncem alternativ ve všem, nic není univerzální, nic není dogma. Myslím, že podobně jako u zooterapií, kde jsou vhodná téměř všechna zvířata /zde záleží na vztahu klientů, žáků k jednotlivým druhům/ tak i ve výtvarné výchově je vhodné měnit techniky, styly metody a formy práce. Určitě vaši kreativitu schvaluji.

Hezký den a hodně životní kreativity. Petr Hanák