doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Rád bych použil dramatickou výchovu jako metodu vyučování v dějepisu. Inspirovaly mne texty doc.
Marušáka z DAMU. Můžete mi dát doporučení, jak na to?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za Váš dotaz.
Možná z této otázky trochu vyklouznu. A to tím, že vskutku odkážu na práce doc. Marušáka nebo Dr.
Ivy Dvořákové či Dr. Veroniky Rodové. Ti všichni se věnují vztahu DV a dějepisu. A pokud mi
napíšete, pošlu Vám jeden dnes již nedostupný vlastní text o metodách DV v jiných předmětech.
Co mne ale zaujalo, to je formulace “dramatickou výchovu jako metodu vyučování v …”. Ta se
objevuje poměrně často: DV jako metoda hudební výchovy, vlastivědy, osobnostní a sociální výchovy
apod. Musím – ku své újmě – přiznat, že s touto formulací nejsem úplně spokojen. Ale neberte to
osobně. V nedávných časech budování české teorie, či snad méně klenutě: českého názvosloví oboru
DV, jsme si na to založili sami. DV vystoupila z jakéhosi pedagogického undergroundu hned v lednu
1990 (pokud si dobře pamatuju …) a v zápětí zažívala velmi slunné období. Nejen soustředěná (a
vskutku i nadšená!) pozornost řady učitelů, která se k oboru obrátila, ale nutila ty, kteří se
oborem mohli zabývat jako svým oborem výhradním, aby hledali ona pojmenování. A tak se objevilo i
spojení “Dv jako metoda (výuky) jiného předmětu”. Nicméně myslím, že to stojí za zpřesnění.
DV z podstaty není metoda jako taková. Je to celý edukační systém. A je specifický tak jako
všechny edukační systémy či obory. Je založený na principech divadelně-dramatického umění, má
svou strukturu hlavních cílů, v nichž dominují ty esteticko-výchovné. A má soubor specifických
metod, opět zakořeněný v postupech, jimiž pracuje divadlo.
Pokud se něco z DV využívá v jiných předmětech, pak jsou to právě jednotlivé postupy/metody.
Obvykle v podobě toho, co se v běžném diskurzu nazývá “scénky”. Nevyužívá se ale (až na výjimky)
systém jako celek. Chcete-li využít postupy DV v dějepise, jen těžko lze předpokládat, že budete
věnovat spoustu času tomu, aby žáci třeba na postavách z časů husitství pilovali de facto
hereckou dovednost tzv. charakterizace hrané postavy. Ale to je právě klíčová práce pro DV –
rozvíjet divadelní dovednosti. Od ní se pak teprve odvíjí to, jak dobře (a proč …) bude
zahráno”husitství”.
Zvláštní. Neříká se moc často, že “hudební výchova je metodou dějepisu”, i když se třeba v hodině
zapěje chorál o božích bojovnících. Ale u DV se “to” říká.
Myslím, že přesnější prostě je říci: “využití METOD dramatické výchovy ve vyučování předmětu
…”.
Mimochodem, pokud vážně chcete jí touto cestou, doporučuji kromě zmíněných autorů podívat se taky
(online: www.drama.cz) do bulletinu Kormidlo, kde najdete kurzy DV. A nějaký takový absolvovat se
rozhodně hodí. Právě proto, že DV není metoda, ale systém, jehož použití je poněkud podmíněno
tím, že mu rozumíme.
Hodně zdaru!

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Inspirován předchozím dotazem (Opravdu může být divadelní představení výsledkem výzkumu?) položím si tentokrát – omlouvám se – dotaz sám: Co to znamená, když se řekne výzkum divadlem?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Tak jednak to znamená to, o čem jsme psali v březnu. Divadelní představení, performance atd. skutečně mohou být VÝZKUMNOU ZPRÁVOU. Mohu tudíž zjistit třeba pozorováním a rozhovorem, prostě běžnými výzkumnými technikami, různá “data”, fakta atd., a ta pak použiji jako základ k vytvoření dramatických situací, v nichž jednají určité postavy. A do jejich jednání se promítají moje výzkumná zjištění. A v tom je výsledek šetření.
Existují však i jiné možnosti. Tzv. theatre-based research – výzkum založený na divadle či výzkum divadlem zahrnuje i tu, kdy pozorováním nebo rozhovorem zjištěná data nevkládám do tabulek nebo nesepíšu jako text, ale bez dlouhých řečí je rovnou vtělím třeba do živého obrazu, který ukazuje kupř. zobecnění zjištěných dat. Ne před divákem. Představme si situaci, že jako divadelníci chystající představení o určité komunitě v ní sbíráme informace prostřednictvím rozhovorů a pozorování. Posléze se scházíme a místo rétorických prezentací zjištěných informací je sdělíme ostatním prostřednictvím využití nějaké divadelní konvence. Třeba pantomimy. Jazykem divadla jsou hrané situace. Těmi komunikuje. Je tedy logické, že jako divadelník mohu komunikovat výsledek svého zjištění právě tímto jazykem. Divadlo je tu pak instrumentem INTERPRETACE DAT.
A samozřejmě, data můžeme nalézat a zjišťovat i prostřednictvím scénické akce. Divadlo je tedy METODOU VÝZKUMU, METODOU ZJIŠŤOVÁNÍ INFORMACÍ. Kupř. z improvizací žáků (volných či záměrně tematizovaných) odečítáme informace. Třeba informace o vztazích mezi dětmi/příslušníky různých sociálních vrstev v jedné škole, lokalitě atd. Ve hře vidíme tu metaforické, tu velmi iluzívní a realistické ztvárnění informací, které nás zajímají.
Ale divadlo jako metoda “šetření” se může propojit ještě s tím, že se divadlo samo přímo zkoumá. Divadlo je PŘEDMĚTEM VÝZKUMU. Zkoumáme tvorbu apod. Při hraní – vlastním či pozorovaném cizím, zkoumáme jak věci fungují, při improvizacích i jak vznikají, ale též jak jim rozumí divák (hledání základní podstaty či univerzality divadelního jazyka bylo předmětem četných výzkumů, např. se jim věnoval slavný režisér P. Brook).
Divadlo tedy může být předmětem výzkumu, metodou sběru informací, způsobem jejich interpretace a vyhodnocení a též výzkumným sdělením. Někdy je tím vším dohromady a někdy se jen něco z toho pojí s dalšímu postupy jiných typů výzkumů.
Více viz na:
http://pedagogika.ff.cuni.cz/system/files/V%C3%BDzkum%20um%C4%9Bn%C3%ADm_divadlem_Valenta.pdf

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Opravdu může být divadelní představení výsledkem výzkumu?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za dotaz.
Ano. A nejen divadlo může být takovým výsledkem. Vstupujeme sice na pole terminologicky velmi rozmanité a dá se říci “nesjednocené”, ale použiju jeden z možných pojmů a řeknu, že tzv. “výzkum uměním” má v jedné(!!!) své variantě i tu, která je založena na výsledku označitelném jako “performativní”. Může to být tedy třeba i video, psaný dialog, ba i komiks. A tak dále. Aby bylo představení skutečnou výzkumnou zprávou, je ale potřeba, aby vycházelo ze skutečného výzkumu.
Samozřejmě, nejblíže k podobnému zpracování výsledků mají výzkumy lidí, jejich problémů, životů. Tedy výzkum témat sociálně antropologických, etnografických, sociologických či psychologických.
Mezi reprezentanty typu výzkumu využívajícího jako výstup ze šetření divadelní představení, patří
např. etno-drama/etno-divadlo spojené se jménem J. Saldañy (dnes emeritního profesora arizonské státní univerzity). S velkým zjednodušením lze říci, že “etnodramatický” text vzniká z analýzy provedených rozhovorů, “terénních” zápisků z pozorování, z analýzy textových dokumentů, mediálních výstupů apod. A pak se zahraje. Forem je ovšem více. Svým způsobem k nim lze přiřadit např. i to, když provádíme v určité komunitě (v podstatě etnografické) šetření za tím účelem, abychom pro ni pak zahráli určitý typ tzv. participativního divadla (u nás je známé např. divadlo-fórum umožňující vstup diváků do role obvykle jedné postavy), přičemž představení pojednává o (zjištěných) tématech a problémech této komunity.
Podstatné samozřejmě je, že divadelní ztvárnění nabízí příležitost jednak prezentovat “data”, tedy věcná konkrétní zjištění, např. v promluvách postav, jejich činech apod. Současně nabízí možnost prezentace zobecněných kategorií, resp. témat, díky faktu, že pracuje se znaky, s metaforou. A ta je – jak říká Saldaña – mj. instrumentem kondenzace dat. Toť k dnešku vše

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den. Kde všude se dnes na vysokých školách učí dramatická výchova?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den. Odpověď bude tentokrát stručná. Podívejte se na stránku pod linkem
http://drama.cz/vysoke_skoly/index.html
Ale pozor, jde o to, jaké studium Vás zajímá. Přímo oborové studium najdete na divadelních fakultách, drama-edukační specializace v rámci jiného studia najdete na pedagogických fakultách v Praze a Plzni. U dalších škol můžete najít DV v podobě kupř. jednoho předmětu v rámci různých pedagogických studií – je potřeba podívat se na učební plány uvedených pracovišť. Chybí tam Katedra pedagogiky FFUK v Praze – momentálně tam najdete obor rovněž v podobě jednoho, resp. dvou předmětů (+ se tu setkáte s používáním metod DV ve výuce některých dalších pedagogických a psychologických disciplín).

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Byla jsem na školení dramatické výchovy. Bylo to fajn, jen jsem se s lektorkou (i některými účastnicemi) neshodla v tom, že “v dramatické výchově je všechno dobře”. Opravdu?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Taky si nemyslím, že v dramatické výchově je všechno dobře. I když jsem byl touto myšlenkou nějakou dobu poněkud oslněn. Bylo to zkraje 90. let, kdy obor vystoupil z “pedagogického undergroundu” a na scéně popřevratové edukační praxe začal hrát roli jednoho z kontrapunktů hromadného školního vzdělávání. Přesněji, toho jeho principu, který, byl verbalizován, praví: důležitá je transmise; vše je dáno předem, jacíkoliv žáci (malívelcítlustítencíchytříatiopační) se to musejí prostě jen nadrnčet. Teze, že všechno je dobře, kdybychom ji parafrázovali do podobného, by zněla třeba: ne všechno je předem dáno; žák je svébytná individualita s plným právem na vlastní vidění světa a vlastní sebevyjádření. Snad takto. Jenže už když tuto mou parafrázi čtete, nemůže Vám (doufám) nezavrtat hlavou, že být “svébytnou individualitou s vlastním viděním světa a sebevyjádřením” je – málo platné – limitováno tím, že některé věci jsou opravdu dané (třeba podle výsledků výzkumů atd. atd.) a některé je třeba se prostě naučit bez ohledu na to, jestli jsem osobnost svobodných názorů či ne. Třeba řídit bezpečně auto nebo nenadávat druhým, když si myslím, že jejich názory nejsou tak “svobodné”, jako ty moje. Ano, a taky jsou tu limity slušnosti. Atd. atd.
Ale teď k dramatické výchově. Jejím podstatným cílem je učit základům divadelního umění a též jeho vnímání. Ony základy spočívají ve specifické tvorbě modelů světa, života, člověka, jeho duší a vztahů. Specifičnost je v tom, že ty modely děláme sami ze sebe tím, že vstupujeme do rolí (tvoříme postavy) ve fiktivních rámcích (světech) – tím se lišíme třeba od výtvarníků. Ti tvoří jinak a jiné artefakty. Každá tvorba vyžaduje svobodu tvůrce – rozhodně tu vnitřní (vč. osvobození se od svých strachů z tvorby) a též vnějších (třeba abych se nemusel bát mít nápad, protože mi ho hned někdo “pěkně spočítá”). Potud ano. Když tvořím, “vymýšlím” (tělem, rozumem, citem – vším dohromady) a zkouším, je vše … jenže tady už nejde dost dobře použít výraz “dobře”. Spíše bych řekl, že vše je ‒ řekněme ‒ „akceptovatelné“. Čím víc ale jdu v tvorbě a zpracovávání již vytvořeného dál ‒ a teď to bude znít paradoxně ‒ tím víc se vyjevují ony limity. V dramatické výchově počínaje scénkami ve třídě a konče realizací představení.
Kde je vidím? Nuže, (nejen) podle mého úsudku jsou zřejmě tyto:
– technika: Např. nemohu dost dobře akceptovat, když někdo sice hraje zjevně srdceryvně, ale není mu rozumět ani slovo a ukazuje jen záda. To není dobře (pokud to ovšem není sofistikovaný umělecký záměr…).
– celková kvalita hraní role (vytváření určitého modelu někoho nebo něčeho): Pokud má hra fungovat, tzn. má se v ní dít to, co se v ní dít má, je dobré umět (trochu …) hrát (nerozepisuju se zde nyní o tom, co je gruntem “herectví” ještě dále mimo zmíněnou artikulaci apod.), byť v rovině školních etudek. Pokud někdo hraje tak, že není jasné co, může to být třeba i roztomilé, ale nemyslím si, že by to bylo dobře.
– dramaturgie: Předpokládám, že pokud máme v improvizaci vystavět dramatickou situaci, řada žáků se to musí naučit. Pokud ovšem někdo i po takovém učení vystaví situaci, která nejenže není dramatická, ale ještě je v podstatě plytká či o ničem, není to dobře.
Potud se to týká dovedností. Teď to bude trochu těžší:
– téma: O čem budeme hrát? Vzhledem k tomu, že jsme v edukativním uměleckém oboru, budu očekávat nějaký přínos pro rozvoj “klientely”. Pokud se skupina svobodně rozhodne, že zahraje iluzívní scénky na téma “Jak se Hugoušek pokadil”, může to být sice švanda, ale stejně budu čekat, že když už, tak se vzápětí poodejde k něčemu podstatnějšímu, co já vím ‒ třeba k tématu “strachu” nebo “životosprávy”. Pokud bychom skončili jen u scének pokakání, budu to považovat za mylný výklad teze “všechno je dobře“.
– etický rozměr tématu: A návazně: některé limity lidského chování jsou dány zákonem, jiné morálkou. Divadlo se zhusta věnuje prozkoumávání člověka na hranici těchto limitů či už za nimi. Totéž může dělat (a dělá) i edukační drama. Jde jen o to, aby věc ve výchovné(!) dramatice neuvízla na resumé(ch) typu: “Oko za oko, zub za zub.” Takhle bych si to též dovolil nepovažovat za dobře.
– vztah k divákovi (ať už ve třídě či v hledišti): A nakonec si myslím, že fakt není dobře, když někdo hraje tak, že to je trapná sebe-exhibice na diváka ohled neberoucí či tak, že otevřeně dělá z diváků blbce (což jest, prosím, něco jiného, než třeba nastavit divákovi uměleckou past, do níž by se měl chytit, aby ho naše hraní fakt vzalo za srdce i mozek).
Tyhle “limity” nejsou zdaleka jen něčím, co by mělo svazovat. Vlastně naopak. Ony definují kvalitu formy i obsahu, tedy divadelního hraní (třeba jen ve třídě) a pokud na něj někdo kouká, pak i kvalitu sdělení. Když tyhle kvality naplníme, hra nám to vrátí. Překročí hranici (třeba) prostého napodobení a stane prostředkem k tomu, aby nám divadlo (nebo „jen“ jeho postupy) opravdu dovolilo dobírali se hlubšího rozumění i cítění nás samých i lidí a věcí vůkol.
Koneckonců ‒ hudebka je taky estetická výchova, ale že tam není cokoliv, co z jedince vyprýští jako „ryzí zvuková autenticita jeho individuality“, dobře, to je možná pochopitelnější snadněji, než totéž v “dramaťáku”. Ale je to venkoncem, obecně a celkově totéž.

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Jsem lektorka “outdoorů”, tedy zážitkové pedagogiky. Všimla jsem si, že v knížce o didaktice osobnostní a sociální výchovy nluvíte jako formě reflexe také o reflexi v průběhu akce o reflexi “před akcí” (říkáte tomu “pre-flexe”). To je celkem neobvyklý způsob reflexe … u nás chápeme reflexi především jako “ohlédnutí” za tím, co se dělo.


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ano, u nás se o něm běžně nehovoří ani nepíše, i když se někdy dělá. Jde opravdu o tom, že se o množných přínosech toho, co budeme dělat, bavíme už před tím, než to dělat začneme. Na tento typ reflexe upozornil Dr. Jan Kolář ve své disertaci (odkaz na ni i na jeho zdroj je níže). A byl jsem tomu rád. Např. při přípravě učitelů nebo lektorů osobnostní a sociální nebo dramatické výchovy je “pre-flexe” ne sice trvale využívaným, ale příležitostně vhodným typem reflektování. V podstatě se ve výcviku pobavíme o tom, k čemu má technika směřovat, o tom, jaké psychologické “mechanismy” by měla oživit, ale i o tom, jak předpokládáme, že budeme osobně reagovat, jakou zkušenost s podobným činěním už máme atd. V těchto případech taková před-reflexe vlastně umoŽňuje uvažování o aplikaci již naučeného či již jindy/jinde získané zkušenosti. Předpoklady pak můžeme srovnávat se skutečností. Vlastně jde o strukturovanou a řízenou a “vytěženou” formu toho, co nejednomu účastníkovi výcviku/kurzu atd. proběhne spontánně hlavou, když ohlásíme, co se bude dělat, resp., když činnost instruujeme.

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
Dověděla jsem se, že probíhají už nějaký čas revize RVP. Budou se týkat i dramatické výchovy?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za dotaz.
Ano, budou. Zatím je ale vše otevřené a předmětem diskusí. Jsem sice do revizí zapojen, ale ve skupině věnující se budoucnosti tématu “osobnostní a sociální výchova”, takže nemám “prst na tepu” tématu DV. Nicméně, pokud vím, vím toto:
I nadále bude existovat vzdělávací oblast zatím stále nazvaná Umění a kultura. Tu tradičně obsazují jako obory výchova hudební a výtvarná. Aniž bych chtěl zasévat sémě sváru, již od tvorby prvních RVP (těsně po roce 2000) se v kuloárech hovoří o tom, že jejich kurikulární pozice je tradiční a silná a mají i silnější zázemí na vysokých školách. Další umělecké obory pak – s výjimkou literatury, který je součástí oblasti Jazyk a jazyková komunikace, vstoupily do RVP jako tzv. doplňující vzdělávací obory. Šlo a jde o dramatickou výchovu, taneční a pohybovou výchovu a filmovou a audiovizuální výchovu. Jak to bude dál se řeší a bude řešit. K dnešku to ale vypadá, že doplňující obory v RVP už nebudou. Pokud to tak bude, DV, TaPV a FaAV se přesunou do oblasti U+K. Doufejme, že  jako povinné učivo, možné to je. Avšak zřejmě nikoliv jako obory (jimiž zůstanou opět jen hudebka a výtvarka). Pokud se realizuje tento scénář, pak DV bude mít pozici jakési “podoblasti” či obsahového celku v oblasti U+K a bude na škole, jak s ní v rámci časové dotace pro oblast škola naloží. Prosím, nevyvozujte z toho, co tu píšu, zatím nic zásadního. Např. moje domovská katedra výchovné dramatiky na DAMU je v kontaktu s tvůrci základní “makety” kurikula/RVP, takže bychom rovněž měli mít na osudy tohoto oboru jistý vliv.

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
je divadlo performance?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ó jé, tady se dostáváme na pole dosti složité.
Pokusím se ‒ na základě „klasiků“ ‒ o výklad, který mi vyhovuje. Základní odpověď ale může znít: je i není. Pozornost k „performanci“ obrátil v sociální psychologii 60. let XX. století E. Goffman. Říkal tak aktivitám, jimiž se někdo někoho snaží ovlivnit tím, že mu svým chováním „kreslí“  obraz toho, jak chce být vnímán. Dalším důležitým člověkem na tomto poli byl např. americký profesor a divadelník, R. Schenchner.  Slovem performance označuje vše od rozmanitých činností každodenního života až po rituály a konvence. Podstata performance je podle něj „akce, interakce a vztah“. Fyzicky přítomní lidé tak či onak ukazují své chování/jednání jiným přítomným lidem. Takové užití obsahu pojmu ‘performativita’ má pak zase blízko k našemu pojmu ‘nespecifická scéničnost’ z dílny profesora DAMU, J. Vostrého. Jde o scénování/ukazování chování, ale mimo divadelní jeviště, v běžném životě (sebestylizace, předvádění se, scénky, stylizace chování v souvislosti s výkonem např. profesní role atd.). Ale stejně tak se slovem ‘performance’ dají označovat i umělecké a přímo i divadelní aktivity. Ostatně, mezi performance řadí Schechner i umění. Jistá komplikovanost jednoznačnýách výkladů pojmů pak přichází třeba z této strany. E. Fischer-Lichte říká naopak o divadle: „Divadlo se děje, když osoba (A) předvádí něco, např. jednání (X), zatímco nějaká jiná (S) přihlíží.“ Pak tedy snadno souhlasíme s jiným teoretikem, A. Kottem, s tím, že „… platí pro všechny formy divadla, včetně performačního umění.“ Vezmeme-li tedy performanci jako jev divadelní (a to lze snadno), bude se nám hodit, že J. Gajdoš o ní hovoří takto: „Spíše než o herectví jde v něm o zvláštní druh hraní na hraně reálu a představování“. A znovu Kotte se domnívá, že performační typ hry de facto „… znemožňuje publiku rozlišit pravé od falešného, originál od napodobení. Vše zdánlivě pravé a autentické se ukáže jako hrané a ve skutečnosti probíhá pouze hra.“ Na druhou stranu ale, byť je to hra, někteří(!) performeři testují jisté možnosti člověka a spatřit tak lze i sebeohrožování či dokonce sebezraňování (jako třeba Atheyho performance představující Sv. Šebestiána propíchaného (skutečně) šípy). Jindy ale performerka Abramovič např. jen nehnutě (mimochoden, třeba osm hodin) seděla ve výstavní síni a kdokoliv si mohl na libovolnou dobu sednout proti ní a prožívat společné mlčení s pohledy do očí.

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Na přednášce na speciálně pedagogických dnech jste zmínil, že není úplně pravda, co se říká, že “učitel je herec”. Jak to myslíte?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Trochu jsme tohle téma probírali i na letní škole (pořádané mimochodem mateřským přístavem tohoto projektu, katedrou speciální pedagogiky PedF UP). I proto jsem k tématu napsal blog, takže odkážu na něj: https://valenta-blog.eduin.cz/2018/09/11/ale-vzdyt-ucitel-je-prece-take-herec/. Zde proto jen krátce. Ano, opravdu si myslím, že učitel není herec. Jako “metafora” je tento výrok o.k., ale věcně jde o dvě rozdílné profese. S rozdílnými cíli a úkoly i způsoby realizace. Velmi zjednodušeně řečeno, učitel v drtivé většině profesních situací nevystupuje jako “postava”, jako “model jiného člověka”, ale je sám za sebe, byť může aktuálně např. ukazovat “jiné já” (zlobí se, ale “naoko”). Obě profese jsou ovšem tzv. scénické – při jejich výkonu oba aktéry někdo pozoruje (tradiční uspořádání třídy podobá se tzv. kukátkovému uspořádání v divadle), oni musí být vidět a slyšet, pracují s určitým výrazem, ale též s určitými scénáři/”scénáři” a podobně. Bližší podrobnosti ve výše uvedeném textu.   

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Co si myslíte o dění kolem hry Vaše násilí, naše násilí na Provázku v Brně, kdy se skupiny diváků snažily představení zastavit?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Předesílám, že jsem hru neviděl, ale předpokládám, že z toho, co vím, mohu celkem spolehlivě dedukovat. Takže: Už v základních přednáškách z teatrologie nás pan profesor učil že úkolem (a touhou!!!) divadla je leccos, mj. i prošlapávání neprošlapaných cest (úhlů pohledu, otevírání a výkladu témat a bůhví, co všechno by tu ještě mohlo být).
A hledání cest nových. I v případě, že se přitom bude tančit mezi – kulantně řečeno – exkrementy. Patří k životu stejně jako růže. Druhá věc je, že tzv. kontroverzní hry nejsou pro divadlo nic mimořádného. “Sporné” inscenace se objevují co chvíli. Svou povahou byl problém třeba Vojcek (a to, jak se inscenuje!), tak řečeno obscénní inscenace muzikálu Opera se dopustila nedávno JAMU, kontroverzními byly shledány prý i Elity v Jihočeském divadle. Ono vždycky záleží na tom, na koho divadlo zrovna narazí. Obávám se, že Zemanova 3x k…a v rádiu by těm, co blokovali divadlo v Brně nevadila.
Ta mince má dvě strany. Koneckonců si dovedu představit i to, že by se nějaká parta vecpala před plátno, na němž běží kupř. některé z Babovřesků a spustila rámus, že taková kinematografie ničí Čechy, protože devastuje jejich vkus. Jenže ti, co nevzývají Babovřesky, zřejmě nemají za potřebí se ukazovat před plátnem.
Věcí osobní cti dobrých divadelníků (a to Provázek je) je sdělit téma. Pokud se na jevišti někdo dopouští sexu, je to – zaprvé – pořád jenom jako, je to divadlo. A zadruhé je to jeden článek v řetězu spousty dalších kroků, jimiž daná inscenace postupně odhaluje téma. Vším, nejen scénami herců, ale i scénografií atd. a hlavně přidanou hodnotou kumštu, “estetiky”, která ovšem může být pro někoho i hnusná. Pokud Provázek de iure zhanobil vlajku, ať to pořeší soud. To patří k věci. S tím se počítá (divil bych se, kdyby to neměli právně probráno).
Ale důležité je, že mohl … A jak bylo patrné z mocensko-cenzorské reakce jihomoravského hejtmana, právě o to se i v téhle kauze hrálo a asi ještě hraje – aby se mohlo!