3.9.2019 at 9:28
Odpovídá: PaedDr. Petr Petráš
Téma dotazu: hudební výchova a logopedická péče-pokrač.
Detail dotazu >>

Dobrý den, navazuji na předchozí dotaz. Můžete uvést některé praktické příklady pro realizaci dechových a fonačních cvičení pro žáky s MP v hodinách hudební výchovy?

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.

Při realizaci dechových a fonačních cvičení je u žáků s MP vždy důležitá motivace.

Motivací dechových cvičení může být navození určitých situací, za kterých si děti uvědomují proces dýchání. Navozujeme např. představu, že jdeme po rozkvetlé louce, kolem květin a vždy si přivoníme.

V zimě, když stavíme sněhuláky, je nám zima na ruce. Zahříváme ruce dechem (foukání do dlaní).

Když jsme ospalí, tak zíváme. „Děti, zkuste si pořádně zívnout a řekněte, co se děje s dechem“ (uvědomování si nádechu a výdechu).

Příklady dechových her:
Odtlač mi ruku
Cílem této hry je nácvik správného nádechu.
Děti sedí, stojí nebo leží. Zhluboka se nadechují. Pedagog přikládá svou dlaň na inkriminovaná místa (hruď, břicho, pod klíční kost) – dítě se má soustředit na dýchání do těchto partií, aby mu odtlačilo ruku. Po nácviku a pochopení cvičení, děti cvičí ve dvojicích.
Doplň větu
Cílem této hry je nácvik řečového dýchání, procvičení řečové výdrže.
Pedagog vymyslí jednoduchou větu. Děti mají za úkol doplnit větu dalším slovem. Motivačně může posloužit námětový obrázek.
Př.

Adam hraje,
Adam hraje na kytaru,
Adam hraje na kytaru ve skupině ….
Po nácviku lze přistoupit k témuž cvičení, kdy místo řečové výdrže sledujeme dechovou výdrž při zpěvu (na dva tóny, jednoduchou melodii….).

Při fonačních cvičeních se zaměřujeme především na nácvik měkkého hlasového začátku. Zde je důležité navodit pocit uvolněnosti. K tomu je dobré využít měkkého, pomocného gesta. Ve cvičeních postupujeme tak, že nejprve vybíráme slabiky a slova, která začínají nosovkou. Při nácviku vokálů začínáme vokálem u (vokál u zvedá měkké patro a zvětšuje rezonanční prostor nad hrtanem). Po vyvození měkkého u vyvozujeme měkké a, o, e, i. Abychom ulehčili nácvik, lze předsadit před vokál hlásku h.

Příklad cvičeni:
Říkanka
Děti opakují podle pedagoga za doprovodu měkkého pomocného gesta:
a-e-i-o-u
máma už je tu
á-é-í-ó-ú
píši úlohu
ha-he-hi-ho-hu
já ji pomohu
há-hé-hí-ho-hú
dá to námahu
Říkanku můžeme ztvárnit pohybem, případně dramatizovat

Další cvičení jsou zaměřena na rozeznívání rezonančních dutin
Nosní dutinu nejlépe rozeznívají nosové hlásky m,n.

Jak vám chutnal oběd?
Děti mají za úkol beze slov, pouze zvuky, vyjádřit, jak jim chutnal oběd.
Zavřeme ústa a prodlouženě vyslovíme „hm“, zakončíme důrazným „mňam“
Hrajeme si s hlasem: děti různě modulují „hm“, sestupují z vyšších do nižších poloh, zakončují různě protahovaným „mňam“. Na závěr si mohou zahrát na výdrž: z hlubokého nádechu vydechují za intonace „hm“, dokud jim stačí dech, zakončují „mňam“.

Brumendo
Procvičujeme nejprve na jednom tónu na souhlásky hm, hn, při zavřených ústech, ale s oddálenými zoubky. Ve cvičeních pokračujeme s pootevřenými rty. Dětí mají za úkol odhmatat prsty, jestli jim tón zní „v hlavě“, „mezi očima“

Hrajeme si
Děti se rozdělí do dvou skupin. Jedna skupina bude předvádět jedoucí autobus (cvičení v pohybu, zvuk autobusu se zavřenými rty „hn“ nebo s otevřenými rty – tun, tun, tun… zvuk klaksonu také se zavřenými rty), druhá skupina se bude za projíždějícím autobusem otáčet a divit se „jůůůůů.“ Pohyby budou děti doprovázet výrazovou mimikou a gestikulací.

Pěvecké slabiky, zpěv
Využíváme slabik mu, nu, jo apod., které rozezníváme v jednoduchých lidových písních – např. „Ach není, tu není“, „Maličká su“ apod.
Při rozeznívání hrdelní dutiny můžeme využít slova balí, báli a slabiky mau – mou. Vyslovují se volně, v nižších polohách, nepřepínáme sílu hlasu. Doporučuje se cvičit v půltónech v celé části středního rozsahu.
Chceme-li rozeznít všechny rezonanční dutiny, můžeme si zahrát na zvonění zvonů: bim – bam – bum (opět lze využít dramatizace).

Všechny uvedené náměty a mnohé další naleznete v publikaci od Josefa Štěpána a Petra Petráše: Logopedie v praxi, kterou vydalo nakladatelství Septima.

22.8.2019 at 12:07
Odpovídá: PaedDr. Petr Petráš
Téma dotazu: hudební výchova a logopedická péče
Detail dotazu >>

Dobrý den. Lze v hodinách HV pracovat také se žáky s MP, kteří mají potřebu logopedické péče? Na co je potřeba se zaměřit?

Dobrý den. Děkuji za Váš dotaz.
Logopedická péče je doménou odborníka, erudovaného speciálního pedagoga logopeda. Ten provádí diagnostiku, určuje směr péče, terapii apod. Ve školním prostředí lze zavést v rámci PO pedagogická intervence předmět speciálně pedagogické péče (řečová výchova), jehož smyslem je cílený rozvoj komunikativních (komunikačních) schopností žáků. K větší efektivitě dospějeme, když rozvoj těchto dovedností nezůstane pouze izolovanou záležitostí jednoho předmětu, ale vhodným způsobem prolne do celého vzdělávacího procesu.

Hudební výchova skýtá poměrně velký prostor pro realizaci průpravných (přípravných) cvičení jako jsou cvičení dechová, hlasová, artikulační, pohybová apod. Náměty pro tato cvičení naleznete např. v metodické příručce od Josefa Štěpána a Petra Petráše „Logopedie v praxi“ vydané v nakladatelství Septima.

Při vlastní realizaci je důležité žáky vhodně motivovat. Musíte si také uvědomit, že mezi specifika kognice žáků s MP, která mají dopady do vzdělávání, patří mimo jiné snadná unavitelnost, ztráta pozornosti a nedostatek vůle. Z toho pak vyplývá určitá vzdělávací strategie, která se ve velké míře opírá o názor, jasnou instrukci a variabilitu cvičení a to zejména formou hry (aby žáky zaujala a aby při častém opakování nedocházelo ke ztrátě motivace).

Dechová cvičení zaměřujeme na správnou dechovou techniku preferující kombinovaný žeberně – brániční dech a dýchání nosem. Dále nacvičujeme hluboký nádech, přičemž žáky vedeme ke správnému držení těla v poloze vleže, vsedě a ve stoje. Při nácviku výdechu, který postupně prohlubujeme a prodlužujeme, učíme děti cílevědomě ovládat výdechový proud (např. hra slalom, foukání do papírku apod.), přičemž v kombinaci s hlasovými cvičeními (fonace různých zvuků, zpěvných slabik apod.) vytváříme předstupeň k nácviku řečového dýchání. Dechová cvičení se mohou provádět buď v kombinaci s pohybovými aktivitami (a to celého těla – např. při chůzi, případně s pohybem části těla – např. kroužení pažemi, protahování se apod.), nebo v uvolněném postoji v klidu.
Cílem hlasových cvičení je výcvik v ovládání fyziologicky správně vytvořeného hlasu. Zaměřujeme se na měkký hlasový začátek a rozvoj hlasové zvučnosti, nosnosti, síly a barevnosti. Měkké hlasové nasazení se procvičuje v rámci pěveckých dovedností a vokalizace samohlásek a,e,i,o,u. Mezipředmětové vazby jsou při hlasových cvičeních na český jazyk (vhodné texty) a tělesnou výchovu (pohybové vyjádření, dramatizace).
Artikulační cvičení (cvičení na rozvíjení pohyblivosti řečových orgánů) zaměřujeme na rty, dolní čelist, jazyk a měkké patro.
Všechna cvičení se dají provádět individuálně i skupinově, za doprovodu reprodukované (relaxační) hudby, ale také jako součást nácviku pěveckých dovedností.

Dobrý den, děkuji za váš dotaz.

22.8.2019 at 12:03
Odpovídá: PaedDr. Petr Petráš
Téma dotazu: hodnocení žáků s MP
Detail dotazu >>

Dobrý den, jakým způsobem hodnotit žáky s MP v hodinách Hv?

Dobrý den, děkuji za Váš dotaz. Hodnocení bývá pedagogickým oříškem v naukových předmětech, ale nezřídka i ve výchovách. Před učitelem vyvstává zejména dilema, jak to udělat, aby bylo spravedlivé pro všechny. O to více je to problematičtější, když se jedná o žáky s mentálním postižením. Zdánlivě jednodušší situaci má pedagog ve školách zřízených podle §16, odst. 9 ŠZ, kde se vzdělávají žáci se stejným druhem zdravotního znevýhodnění i když i zde existují individuální rozdíly (výstupy a obsahy vzdělávání jsou však přizpůsobeny pro všechny žáky). Složitější je situace u běžných základních škol „jedoucích“ v systému společného vzdělávání. Zde se setkávají v jedné třídě vedle žáků vzdělávajících se podle školního vzdělávacího programu také žáci s různými vzdělávacími potřebami, které jsou zobrazeny v individuálních vzdělávacích plánech (IVP), včetně podpůrných opatření k jejich dosažení. V takových případech je i jejich hodnocení součástí IVP.
Žákům s MP bývá SPC navrhováno formativní hodnocení (např. slovní hodnocení, případně kombinace hodnocení známkou a slovního hodnocení).

Ať už hodnotíte známkou, nebo slovně je nutné hodnocení individualizovat – tzn. hodnotit především žáka, neporovnávat jeho výkon s ostatními, ale vycházet ze znalosti jeho specifik vyplývajících z MP (které ho svým způsobem limitují) a zaměřit se na jeho případný individuální pokrok. Tam, kde je žák s MP schopen vykazovat výkon srovnatelný s ostatními spolužáky (např. v pěveckých dovednostech), můžeme pro zvýšení motivace hodnotit jeho výkon společně s ostatními spolužáky, tam, kde není schopen výkon podat (např. při hudební nauce), hodnotíme žáka odděleně (dle upraveného učiva v IVP, případně jiného učiva, které původní učivo nahrazuje).

Při hodnocení je nutné přihlížet i k fyziologickým proměnám jako je např. mutace, ale také k případným komorbiditám, které se k MP přidružují a způsobují určitá omezení např. pohybové nebo sluchové, řečové apod. Je nutné pamatovat na motivaci žáků, prožitek z úspěchu (vždy se dá najít něco, za co se dá žák kladně ohodnotit nebo pochválit). A v této souvislosti je třeba si také dávat pozor, aby známka byla „za něco,“ nikoliv jen jako gesto k povzbuzení.

22.8.2019 at 11:54
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: outdoorové drama
Detail dotazu >>

Dobrý den. Při jednom setkání v Olomouci jste zmínil outdoorové drama. Nestihl jsem o tom podebatovat. Můžete něco z toho přiblížit?

Mohu. Jsa na dovolené, odpovím jen stručně, odkážu na text a případně se k tématu vrátím příště. Takže ono “stručně” (vycházím ze zmíněného – vlastního 🙂 – textu). O outdoor dramatu můžeme, myslím, mluvit, když jde:
1. o nalezení vhodné krajiny pro předem známou dramatickou herní akci;
2. o inspiraci krajinou pro vznik předem ne dané dramatické herní akce zde, v tomto prostředí.
V prvém případě máme daný příběh/téma v podobě (například) klíčových situací, z nichž se skládá. A k tomu víme nebo alespoň předpokládáme, že účinek bude posílen právě zasazením již připravených situací do krajiny.
Ve druhém případě k sobě necháme krajinu nejprve promluvit, necháme ji, aby nám nabídla pocit, představu, myšlenku, nápad a tedy i téma, situaci, postavu, příběh. To vše pak “v součinnosti” s krajinou na místě dotahujeme a rozehráváme a ukazujeme druhým a tak podobně.

Mimochodem, v angličtině se sousloví OD používá běžně pro divadelní představení v plenéru.

Zdroj:
Valenta, J. (2019). “Outdoor drama” aneb Lávka jako metafora.
In Neuman, J. & Šircová, I. (eds) Jaký je český pobyt a pohyb v přírodě? Sborník Sedmihorky 2018. Praha: Vysoká škola tělesné výchovy a sportu PALESTRA, spol. s r. o. a Projekt Odyssea, z. s., s. 45 – 50.

22.8.2019 at 11:51
Odpovídá: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Téma dotazu: divadelní lektor
Detail dotazu >>

Co dělá “divadelní lektor”?

Začnu výrokem známým z filmu o černých baronech: “Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně…!” (a dodám): To není tak úplně jednoduché říci …
Záleží totiž na tom,
– jaký lektor (a s jakými zájmy, vzděláním, s jakým rozuměním kumštu a s jakou praktickou zkušeností atd., atd.) a
– v jakém typu úvazku (externí; člen divadla atd.)
– pracuje v jakém divadle (v “experimentujícím”, v zaměřeném na děti; v pohybovém či v “klasickém” velkém kamenném divadle)
– a oč tomuto divadlu umělecky, ale nejen, jde.
Divadelní lektor je někdo, kdo v divadle pořádá, vede atd. různé typy aktivit, které mají dát “divákům”, a to právě zhusta školním dětem a mládeži, ještě další přidané hodnoty k těm, které dostávají prostřednictvím koukání na představení. Co tím myslím? Lektor umožňuje divákům
– hlouběji proniknout do témat a zpráv konkrétních právě shlédnutých (nebo majících být shlédnutých) představení
– a tím je vést ke “zdokonalení” jejich diváctví, k pochopení smyslu divadla a ke “čtení” jeho poselství,
– poznat lépe divadelní provoz a vč. jeho technikálií,
– (na)učit se základy některé umělecké profese,
– a dokonce i vytvářet nějakolu podobu jevišntího artefaktu.
Pro divadlo pak může práce lektora zajišťovat dobrou zpětnou vazbu týkající se toho, jak je představení vnímáno atd.
Aktivity jsou jak jednorázové, tak ale mohou být i déledobější.
Pro další orientaci je možno se např. podívat na webu do bakalářské a návazně magisterské práce B. Frančíkové (FFUK) nebo L. Jiráskové (JAMU).
Jen stručně (a volně!) zrecykluji, jaké typy činností divadelního lektora popisují (abecedně):
Klíčové jsou
dílny k jednotlivým inscenacím
+
divadelní workshopy/tvůrčí dílny obecně (uvádějí do praxe divadelního tvoření)
+
divadelní studio při divadle jako de facto líheň budoucích kumštýřů nebo prostě další samostatná scéna divadla.
Dále jsou tu různé
dílny k dovednostem (hlas a mluva; maskérství; scénografie; pohyb; herectví …), dílny pro učitele, diskuse po představení, divadelní noci, prohlídky divadla, slavnosti v divadle apod.
To jest v kostce asi vše, co jsme k tomu chtěl napsati.

5.8.2019 at 11:16
Odpovídá: Mgr. Tereza Houšková
Téma dotazu: Dramaterapie
Detail dotazu >>

Chtěla bych se zeptat, jak se dá využít dramaterapie v rámci primární prevence? Děkuji.

Dobrý den, děkuji za zajímavý dotaz. Oblast prevence je svými tématy velmi široká, proto budu psát na obecné rovině, případně se zeptejte na konkrétní téma prevence. (Např. vztahy mezi vrstevníky, drogová problematika, zdravý životní styl, vztahy a sexualita atp… )
Vždy velmi záleží na věku dětí, kde chcete prevenci realizovat. V tomto případě je dobré držet se základů vývojové psychologie, kde každé období života přináší jiné výzvy, potřeby a tedy i témata.
Také je důležité o dětech, se kterými budete pracovat, alespoň něco vědět. Tedy např. jaký je to kolektiv, jak spolu vychází, co již za prevenci měli, jaká témata sami děti aktuálně řeší atp.
S těmito informacemi pak můžete tvořit preventivní program s dramatetrapeutickými prvky.
Držíme se zásady běžné dramaterapie od ledolamek až po zpětnou závěrečnou reflexi.
V prevenci je možné využívat různých aktivizačních, kohezních technik, scének či živých soch. Je však vždy důležité aktivity s dětmi reflektovat a aktivně si o tématech také povídat. Tedy např. pokud hrajeme scénky na princip asertivity odmítání- poté následuje diskuze, co komu jak pomohlo, šlo nebo naopak nešlo a proč? A jak si tedy v takové situaci v realitě poradit.
Na závěr je vždy vhodné celý program shrnout a ptát se po tom, co si z toho děti odnáší, jak se jim to líbilo, či co by potřebovali jinak. Díky tomuto shrnutí zajistíte, že si sami děti uvědomí o čem to celé bylo.

5.8.2019 at 10:50
Odpovídá: prof. PhDr. Veronika Broulíková
Téma dotazu: divadlo a výchova Neslyšících
Detail dotazu >>

Pěkné odpoledne,
spolupracují sluchově postižení studenti oboru Výchovná dramatika pro Neslyšící i s ostatními studenty jiných oborů na Divadelní fakultě JAMU?
Děkuji ZK

Pěkné odpoledne,

ano určitě. Jednak v rámci divadelní inscenace ve Studiu Marta, kde se setkávají se studenty ostatních oborů a pak v rámci dalších projektů. Na úvod studia navíc mají studenti 1. ročníku všech oborů společný kurz profesní připravenosti, kde se vzájemně poznají hned na začátku studia. Pro neslyšící respektive sluchově postižené studenty je podle potřeby stále k dispozici tlumočnice do českého znakového jazyka.

Zdravím

Veronika Broulíková

1.8.2019 at 12:38
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: grafické programy a výtvarná výchova
Detail dotazu >>

Dobrý den, moc by mě zajímal Váš názor na práci s grafickými programy. Začlenil byste je do předmětu VV nebo ICT?

Dobrý den, podle mého názoru by bylo vhodné zařazení spíše do předmětu ICT i když jde vlastně o mezioborové propojení předmětu výchovného s předmětem technickým. Práce s grafickými programy bude pro žáky náročná, ale zároveň zajímavá, inspirující a při vhodně zvoleném postupu i dobře motivující.

Hodně úspěchů v práci s grafickými „prográmky“.

1.8.2019 at 12:36
Odpovídá: PaedDr. Petr Hanák, Ph. D.
Téma dotazu: inspirace do VV
Detail dotazu >>

Dobrý den, mám dotaz: chtěla bych v rámci VV a pracovních činností (6. ročník) zrenovovat židle ve třídě. Měla bych představu, že každý žák bude pracovat dle vlastní fantazie. Mohl by jste mi doporučit postup a hlavně jaké barvy by byly nejvhodnější?

Dobrý den, pro váš dotaz, který je ryze praktický, navrhuji toto řešení: – židle omýt jarovou barvou, v nutných případech obrousit, stačí smirkovým papírem. Použít balakrylové barvy 1 – 2 nátěry bílým odstínem a teprve po důkladném zaschnutí další odstíny. Pokud si budou žáci tvořit i vlastní motivy, doporučuji předkreslit tužkou.

Po dokončení, nechat i několik dnů zaschnout ( i když balakryl schne rychle) a natřít 1-2 vrstvami bezbarvého laku (např. Balakryl Uni lesk), lze použít i lak mat nebo lak spray. Přeji hodně praktických úspěchů s vašimi žáky.

1.8.2019 at 10:06
Odpovídá: doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
Téma dotazu: Výzkum v umění
Detail dotazu >>

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jaký je váš názor na výzkum v umění či uměním a jak se jeho metody a výsledky liší od výzkumu vědeckého. Co z toho je potřebné vědět a aplikovat v praxi oboru výtvarná výchova?

Dobrý den, děkuji za dotaz. Současný zájem o tzv. výzkum uměním (anglicky arts-based research) nebo umělecký výzkum (artistic research) vlastně sahá do hluboké minulosti. Navazuje totiž na starověkou antickou myšlenku tzv. dvojího poznávání. Na jedné straně je to poznávání prostřednictvím kritického rozumu – noéta. Na straně druhé se jedná o poznávání založené na tvůrčím uchopení intuitivního vhledu – aisthéta. Téma dvojího poznávání aisthéta – noéta se od antických dob v evropské kulturní tradici opakovaně rozvíjí v mnoha rozmanitých souvislostech a v posledních letech se oživilo právě prostřednictvím snah nahlížet na umělecké aktivity jako na výzkumnou činnost.

Hlavním argumentem pro pojetí umění coby výzkumu je myšlenka, že umění přispívá ke kumulaci poznání ve společnosti, že rozšiřuje lidskou zkušenost a podporuje rozvoj vědění. O tom se zřejmě nelze přít, protože důkazem jsou kulturní dějiny lidstva. Otázkou spíše je, jaký je vlastní předmět výzkumu, který je uskutečňovaný nikoliv v podmínkách a historických kontextech vědy, ale v umění. Nejsme totiž zvyklí tímto směrem uvažovat.

Neumím nabídnout žádnou nezpochybnitelnou odpověď, ale možná aspoň podnět k přemýšlení. Umění stěží může soutěžit se současnou vědou v přiléhavosti objektivizujícího vystižení reality, které se projevuje v praktické úspěšnosti technologií. Dějiny umění ostatně ukazují, že to nikdy nebylo jeho klíčovým cílem. Umění však vždy výtečně vystihovalo vztahy a souvztažnosti mezi člověkem a světem jeho bytí. V tvůrčím expresivním zkoumání světa lze proto rozpoznávat cosi výjimečného – speciální zájem o samotný proces, „jak se tvoří svět“ spojený se zkusmým, ale o to naléhavějším etickým apelem: je to dobré? V tomto smyslu lze umění považovat za výzkum lidských maxim. “Maxima” je podle Immanuela Kanta obecná zásada, kterou se lidé mají a mohou všeobecně řídit, ale jejíž respektování závisí na každém jednotlivci. Je to „subjektivní určení vůle“, které má být poměřováno nárokem na všeobecný souhlas, ačkoliv jeho zdůvodnění (na rozdíl od faktických a logických soudů) nelze objektivně dost průkazně podložit.
Člověk se obrací ke světu s nevysloveným nárokem na všeobecný souhlas vždy, když se projevuje jako původce-autor svých činů a soudů vystavených zodpovědnosti. Proto vymezujeme maximu v nejširším možném smyslu jako determinantu subjektivní vůle ke způsobu a působnosti autorského jednání podmiňující jeho srozumitelnost pro druhé lidi, tj. jeho význam, stejně jako jeho pojetí, styl a takt, soudy o jeho hodnotě i zodpovědnost za ně. Expresivní dílo maximy nepopisuje přímo, ale osvětluje jejich povahu zobrazováním či předváděním určitého pojetí světa a způsobu bytí; je vyjádřením toho, jak se lidská vůle k zvládání bytí promítá do světa v tvůrčím jednání, za které člověk nese autorskou zodpovědnost.

Takto artikulovaná maxima se v praxi konfrontuje s tradicemi, veřejným míněním, etickými normami nebo politickou mocí, a zároveň s osobním chtěním a touhou vycházející z věčné neúplnosti žití. Nároky ze všech těchto stran zpravidla nebývají ve vzájemném souladu ani mezi sebou, ani s osobní maximou a všechny jejich případné rozpory člověk musí při konkrétním rozhodování v praxi řešit, aniž má po ruce předem absolutně platný vzor situační podoby pro jednotlivé události. Týká se to všech lidských věcí, tj. těch záležitostí, které na historické ose mezi zrozením a smrtí jsou spojeny s mezilidskými vztahy, s kulturními, společenskými a environmentálními hodnotami, s politickým působením a mravním jednáním.