doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
KATEGORIE VÝTVARNÁ VÝCHOVA >> Výtvarná výchova, artefiletika, arteterapie

Foto

Nar. 1953
Učitel, v teorii se věnuje didaktice a expresivní výchově
Od roku 1989 dosud působí jako akademický pracovník na katedře výtvarné výchovy. Absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Předtím osm let pracoval jako učitel základní školy v Praze a poté současně s výukou didaktiky na VŠ přes dvacet let vyučoval na základních nebo středních školách. Je autorem nebo spoluautorem individuálních a kolektivních monografií a článků v recenzovaných časopisech.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,
v současné době se u nás začíná objevovat nejenom pojem exprese, ale i semi-exprese. Mohl byste, prosím, blíže uvést rozdíly mezi těmito dvěma pojmy? Děkuji.


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Děkuji za dotaz.
Pojem “semi-exprese” navrhl J. Valenta pro potřeby osobnostní a sociální výchovy v knize autorského kolektivu “Oborové didaktiky: vývoj – stav – perspektivy” (Brno: Masarykova univerzita, 2015). Pojem má vystihnout ty výchovné a vzdělávací situace, které nelze dost dobře zařadit do okruhu typické umělecky pojaté exprese, ale přesto s ní mají ledacos společného. Společným rysem je předvádění nějakého obsahu, tématu či nějaké vlastnosti v modalitě “jako”. To znamená, že určité jednání či chování je někomu ukazováno a je tedy někým “divácky” sledováno, vysvětluje Valenta (cit. dílo, s. 410). Rozdílnost od “pravé” umělecké exprese však spočívá v tom, že při edukačním zpracování takové aktivity již během její přípravy, jejího průběhu a pak hlavně při její reflexi si učitelé a žáci neberou inspirace nebo poučení z oblasti umění, ale z “psychologie, behaviorální nauky, mezioborové teorie komunikace atd. [..] Metodika se tudíž neváže k “mateřskému” kumštu jako v případě expresivních oborů” (Valenta, cit dílo, s. 411). Z Valentova výkladu vyplývá, že pojem “semi-exprese” je užitečný pro náhled na ty výchovné a vzdělávací aktivity, které nemají prvotně uměleckou ambici, ale mají s uměním, zejména scénickým, nemálo společného. Především se to týká osobnostní a sociální výchovy, která je v uvedeném smyslu rovněž oborem scénickým a expresivním, “byť zdaleka – a dokonce zpravidla – ne vždy s cílem ‘udělat umění'” (cit. dílo, tamtéž). Domnívám se, že rozdílnost mezi expresí a semi-expresí se prokazuje zejména při zvažování a rozvíjení kvalit nebo hodnoty příslušného projevu během tzv. expresivní experimentace. Má-li výuková situace blíže k umění a tedy i k “pravé” expresi, soustředí se pozornost experimentujícího na zlepšování výrazových kvalit v kontextu uznávaných uměleckých hodnot (např. co nejlepší hudební provedení, co možno nejlepší výtvarné vystižení tématu apod.). Oproti tomu semi-exprese tyto ambice nemá a zaměřuje pozornost především k osobnostním nebo sociálním souvislostem dané situace.         

doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
KATEGORIE VÝTVARNÁ VÝCHOVA >> Výtvarná výchova, artefiletika, arteterapie

Foto

Nar. 1953
Učitel, v teorii se věnuje didaktice a expresivní výchově
Od roku 1989 dosud působí jako akademický pracovník na katedře výtvarné výchovy. Absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Předtím osm let pracoval jako učitel základní školy v Praze a poté současně s výukou didaktiky na VŠ přes dvacet let vyučoval na základních nebo středních školách. Je autorem nebo spoluautorem individuálních a kolektivních monografií a článků v recenzovaných časopisech.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Dobrý den,

mohl byste , prosím, odpovědět na danou otázku : Proč se pojem “exprese” a “expresivní tvorba” ve výtvarné výchově často stále ještě chápe jen v zúženém a dnes již dávno zastaralém pojetí?
Děkuji


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za váš dotaz.
Původem latinský pojem “exprese” je do češtiny překládán jako “vyjádření” nebo “výraz”. Na počátku 20. století získal ve výtvarném umění značnou popularitu i autoritu mimo jiné proto, že byl přisouzen uznávanému uměleckému stylu – expresionismu. Tehdy byl spojován především s emocionalitou tvorby. To však je zúžené pojetí exprese, protože ve vyjádření nebo výrazu přece nejde jen o emotivní, ale neméně o racionální či intelektuální stránku tvůrčího projevu. Psal o tom již Raymond Ruyer v polovině 20. století a bylo to později precizně zdůvodněno v teorii symbolizace Nelsona Goodmana (1979, 1984). Goodman začlenil expresi mezi tří základní typy symbolizace (denotaci, exemplifikaci, expresi). Goodmanova teorie exprese nabízí řešení pro různé dříve nevysvětlené problémy umělecké tvorby a je přínosná zejména pro vzdělávací a výchovný přístup k umění, protože umožňuje spojovat analytický náhled na tvůrčí dílo s ohledem k autorskému i diváckému subjektu. Nevýhodou Goodmanova výkladu exprese je však jeho analytická náročnost: porozumět mu vyžaduje dát si práci se studiem a zejména s aplikacemi teorie do praxe. Zřejmě hlavně proto se ve výtvarné výchově nebo mezi výtvarnými umělci i historiky umění stále setkáme s dnes již hodně “fousatým” zúžením výkladu pojmů “exprese” nebo “expresivní tvorba” jenom na emotivní  a subjektivní složku.  Ze současného hlediska poučeného Goodmanem je však pro výklad exprese rozhodující něco zcela jiného: že se jedná o vyjádření, které má povahu metafory nesené příslušným médiem (ve výtvarné tvorbě se tedy jedná o vizuální metaforu). Metaforické vyjádření, na rozdíl od doslovného, je příznačné tím, že vyžaduje zvláštní interpretaci své skryté významové struktury. Interpretace metafory, jak v diskusi s Goodmanem v “Poetics Today” vysvětlil estetik Tomáš Kulka (1992), není jednoduchým určením významu, ale má charakter příběhu, který rozšiřuje naše poznání. To znamená, že expresivní tvorba je nástrojem, který přispívá k poznávání lidského přístupu ke světu, protože vyžaduje “rozšifrování” a výklad poselství zakódovaného v jejích metaforách. Toto aktuální pojetí expresivní tvorby je pro vzdělávání a výchovu podnětné především tím, že je efektivním nástrojem pro analýzu žákovských tvůrčích aktivit jak v jejich uměleckých kontextech, tak s ohledem na osobitý autorský projev. Proto bychom mu ve výtvarné výchově navzdory jeho náročnosti měli věnovat dostatek pozornosti a studia.  

doc. PaedDr. Jan Slavík, CSc.
KATEGORIE VÝTVARNÁ VÝCHOVA >> Výtvarná výchova, artefiletika, arteterapie

Foto

Nar. 1953
Učitel, v teorii se věnuje didaktice a expresivní výchově
Od roku 1989 dosud působí jako akademický pracovník na katedře výtvarné výchovy. Absolvoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Předtím osm let pracoval jako učitel základní školy v Praze a poté současně s výukou didaktiky na VŠ přes dvacet let vyučoval na základních nebo středních školách. Je autorem nebo spoluautorem individuálních a kolektivních monografií a článků v recenzovaných časopisech.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Dobrý večer,
ráda bych se zeptala na vztah a zároveň rozdíl mezi prožitkovým a empatickým uměleckým konceptem v artefiletice a jejich případné jednoduché vysvětlení dětem v praxi.
Předem děkuji za odpověď.


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Dobrý den,
děkuji za dotaz. Prožitkový koncept si uvědomuje vnímatel nebo tvůrce ve chvíli, kdy na sebe nechá dílo působit. Je to odpověď na otázku, “jaký prožitek či dojem ve mně dílo vyvolává?” Oproti tomu empatický koncept je nutné z díla vyložit, interpretovat. Je to odpověď na otázku, “co je dílem vyjádřeno?” Nepoučení diváci tyto dva koncepty od sebe zpravidla nerozlišují a soudí dílo výhradně podle prožitkového konceptu, aniž by věnovali pozornost výkladu (interpretování) toho, co je dílem vyjádřeno, tj. jaký je jeho vlastní obsah a v jakém kontextu je třeba ho vyložit.
Například na obraze Matthiase Grünewalda Ukřižování (1515) je prostřednictvím ukřižovaného Ježíše vyjádřen závažný křesťanský koncept utrpení (v souvislosti s dalšími koncepty, jako je láska – trpět pro lásku k lidem, víra ad). Divák, na kterého dílo působí, musí nejprve tento koncept pochopit, vcítit se do něj prostřednictvím porozumění obsahu díla (tj. odpovědět si na otázku, co je dílem vyjádřeno). Proto jej nazýváme empatickým konceptem. Současně by ale měl divák sám do potřebné míry prožívat působení díla. A tento prožitek se může (ale nemusí) lišit od toho, co je v díle vyjádřeno. V našem případě to může prožívání soucitu. Povšimněme si: empatický koncept je “utrpení”, prožitkový koncept je “soucit”. Z jejich rozdílu lze odvodit další otázky: jakými prostředky dosáhl autor díla toho, že vystihl koncept “utrpení” tak působivě, aby vyvolával soucit? V jakém historickém, kulturním a sociálním kontextu je možné vykládat vztah mezi utrpením a soucitem jako podstatné téma v umění? Je možné objevit napětí mezi těmito dvěma koncepty ještě v jiném než středověkém křesťanském umění? Atp.
Kdybych vykládal rozdíl mezi uvedenými dvěma koncepty žákům v dětském věku, nezacházel bych do složitějších souvislostí, ale soustředil se jenom na základní rozlišení: co u díla prožívám já jako divák oproti tomu, jaký obsah dílo vyjadřuje.