autodotaz – pokračování

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

autodotaz – pokračování


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Minulo šestnáct let (je 2020). Tentokrát ne sto, ale cca sedmdesát písemek, v nichž adepti mají jednak charakterizovat dvě lekce, dále je srovnat a nechat se jimi inspirovat k úvaze. Lekce jsou vybrány tak, aby při jejich rozboru uchazeči ukázali, jak vnímají obor, jak mu rozumí, jak jsou s to analyzovat praktické aktivity v lekcích atd. atd. Jedna lekce má učit (stručně a obecně řečeno) čtenářským, ale částečně i některým ‒ řekněme ‒ autorským dovednostem při práci s konkrétním textem zavedeného spisovatele. Celá lekce nese rovněž téma přinášející jisté životní ponaučení (pracuje se tu individuálně, ve skupinách i společně). Svými parametry se mohla hodina přimykat k systému “Čtením a psaním ke kritickému myšlení”. Druhá lekce, bajka zcela zřetelná, rovněž od konkrétního spisovatele, je opracovávána sice nejen, ale podstatně postupy edukační dramatiky (živý obraz; minimonolog; plná hra atd.). Tyto techniky mají učit postupy edu-dramatu (pracuje se společně i ve skupinách). A samozřejmě, i zde je vnitřní téma v podobě ponaučení.

Práce jsem jako jeden z několika posuzoval. A čím déle jsem četl, tím více jsem sice ne nad všemi, ale nad ne nečetnými pracemi vzpomínal na mýty. Jenže tady bych „to“ nenazval mýty. Snad spíše „mantry“ (v přeneseném významu: “omílaná tvrzení”, na něž se věří …). A taky budu mluvit o jakémsi “aktivismu” (nemám nic proti aktivismu jako takovému, naopak(!), ale vadí mi, pokud začne být v rozporu se skutečností dogmatický).

Nuže, co se dá na základě četby písemek zobecnit? Tady je pár (výběr) oněch „manter“:

— Vyučování musí být v pohybu (jistě, ale je současně jasné, že to nejde vždy a všude a taky, že ten edukačně efektivní pohyb zdaleka nemusí vyvolávat jen a pouze metody té naší blahopřinášející dramatické výchovy).

— Posuzujeme-li nějaké lekce, musíme jít hlavně po tom, zda jsou metody aktivizující, tedy zda při nich děti jen nesedí (kategorie jako “cíl” nebo “téma” ale leckdy zůstávají ležet ladem, takže smysl aktivizace není ozřejmen; mimochodem ‒ např. diskuse jsou tímto prizmatem odsunuty až na vedlejší kolej aktivizace).

— Kde se neprožívá, tam se neučí (…ze slova prožívání se v edukačních kontextech bohužel často stává spíše laické klišé, které ztotožňuje prožitek a emoci; „prožitek“ je ale složitější psychologická kategorie; a efektivní učení není automaticky podmíněno tím, že máme emoci).

— Frontální uspořádání lavic? Chyba! (prostorové uspořádání lavic může být různé; záleží na cíli a od něj se odvíjejících metod a forem; samo o sobě frontální upořádání není z podstaty špatné či dokonce děti „stresující“ …)

— (v DV) Nic není špatně (o tom viz samostatně jedna z mých odpovědí v této poradně; takové tvrzení se prostě nezakládá na pravdě …).

— První lekce je jen čeština … (rozuměj: není to lekce dramatické výchovy!; to je ovšem fakt, který nepopírám ‒ potíž však spočívá v aktivistickém „jen“ …).

— DV = týmovost a kooperace; fantazie; kreativita; sociální rozvoj; spolupráce; empatie; představivost; orientace v prostoru; vnímání druhých; komunikace (kam zrak zabloudí, samá psychologie; tady se vlastně vracíme k jednomu ze starých mýtů 90. let, totiž že “DV = osobnostní a sociální výchova”; budiž ale pochváleni ti, kteří vědí, že DV má primárně (viz RVP ZV) učit divadlo/drama a o divadle/dramatu divadlem/dramatem).

A na závěr jedna mantra, kterou již ponechám bez komentáře:

— Dramatická výchova? Kudy chodí, tudy zdokonaluje …

„Fajn“, řeknete mi teď možná(?): „A co vlastně chceš? Jde přece o lidi, kteří se teprve ke studiu DV hlásí!“ Jenže, pardon, myslím o tom ještě trochu jinak. Svým textem se hlásí se také k již nabytým vědomostem o DV a zkušenostem z praxe DV. Prakticky všichni jako žáci oborem prošli nebo procházejí. Takže je učí odborník, někdo je vede, někdo s nimi obor dělá … Mnozí sami vedou, a aby jim to někdo umožnil, měli by mít přece jen přesnější povědomost o oboru a nenechat se unášet jen subjektivními stanovisky. Další prošli různými kurzy … a k dispozici je už dnes dostatek potřebných opor i v literatuře.

Tak kde je zakopán onen pověstný pes?