dramatická výchova

doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
KATEGORIE DIVADLO >> Divadlo, komunikace, osobnostně sociální výchova, dramatická výchova

Foto

Nar. v roce 1954 v Brandýse nad Labem
Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v postgraduálech aplikovanou sociální psychologii tamtéž a výchovnou dramatiku na DAMU. Na obou ústavech rovněž vyučuje (http://pedagogika.ff.cuni.cz; https://www.damu.cz/cs/katedry/katedra-vychovne-dramatiky).
Věnuje se didaktice osobnostního a sociálního rozvoje (osobnostní a sociální výchově), scénologii každodenního chování, metodologii výzkumu uměním, ped. a psych. dramatické hry. V oblasti soukromé praxe se věnuje zejm. přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a veřejnému vystupování/rétorice. Je spoluautorem rámcových vzdělávacích programů pro základní a gymnaziální vzdělávání.

ZASLAT DOTAZ ODBORNÍKOVI >>
ODBORNÍKEM DŘÍVE ZODPOVĚZENÉ DOTAZY >>


ZEPTALI JSTE SE

Co Vás na dramatické výchově baví?


ODBORNÍK ODPOVÍDÁ

Ha! Volím tuto otázku, a to proto, že moje odpověď nebude muset být odborná …

Baví mne na ní to, že je „paradivadelní“. Tedy, že je o divadle a dramatu a pracuje s jejich principy a postupy, ale v řadě svých podob není prostě tím divadlem, které se hraje na prknech a před divákem. Jistě, i divadlo jako takové do oboru patří. Ale nejen. Máme tu edukační dramata, máme tu inscenační postupy v jiných oblastech, než je školní výuka, máme tu simulační hry, máme i LARPy, máme sociodramata či dramaterapii. A krom toho, že obor má ve své základní podstatě (kohokoliv) učit o divadle a divadlu samému ideálně divadlem, máme tu i přesahy tohoto uměleckého učení do každodenní životní praxe. A to zejména v polohách behaviorálních, psychologických, etických. A má taky učit rozumět tomu, co se děje „v prostoru mezi životem a divadlem“. Od gymplu (chodil jsem do tzv. humanitní třídy) mne zřetelně začalo zajímat lidské chování, zejména to komunikační, a od základky jsem nárazově hrál divadlo. A pak jsem začal studovat humanitní obory na fildě a přitom jsem začal hrát divadlo „pořádně“. Takové věci se nemohou nepotkat. A zájmu o to, co je divadelní, ale nemusí to být rovnou divadlo, pak dalo jasnější konturu setkání se sociálně psychologickým dramatismem E. Goffmana v 80. letech.

Ale o dramatické výchově jsem nic nevěděl. Teprve když začali být na samém počátku roku 1990 svoláváni mladí asistenti z různých z VŠ zabývající se buď přímo divadelními tématy nebo komunikací nebo pedagogikou a psychologií na semináře Sdružení pro tvořivou dramatiku, zvěděl jsem. Začal jsem se do oboru zapracovávat, dostali jsme šanci na postgraduál na DAMU a začal jsem pracovat na katedře výchovné dramatiky. A ‒ s výjimkou několika let, kdy jsem učil „divadlo ve výchově“ ‒ jsem zůstal zájmu o prostor mezi realitou a fikcí věrný. K čemuž mi další dobrou platformu vytvořila možnost realizovat výzkumy pod hlavičkou výzkumného ústavu (nyní teorie scénické tvorby) na DAMU. Ten má v portfoliu i studium tzv. nespecificky scénických jevů, tedy i mimodivadelní teatrality, scéničnosti v běžném chování, v přírodě apod.

Tak tohle mne na tom baví …